Nacisté mě nedokázali změnit

Vypráví Hermine Lisková

MOJE bezstarostné dětství náhle skončilo v roce 1938, když se u nás v Rakousku chopil moci Hitler a jeho nacistická strana. Zanedlouho se ode mě i mých spolužáků požadovalo, abychom zdravili „Heil Hitler“, zpívali nacistické písně a vstoupili do organizace Hitlerjugend. Rozhodně jsem to všechno odmítla. Dovolte mi, abych vám vysvětlila proč.

Vyrůstala jsem na statku v St. Walburgenu v Korutanech. Moji rodiče, Johann a Elisabeth Obwegerovi, měli kromě mě ještě čtyři starší syny. V roce 1925 se tatínek stal Bibelforscherem neboli badatelem Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Maminka byla pokřtěna v roce 1937. Od dětství mě poučovali o biblických zásadách a pomáhali mi, abych si vytvořila lásku k Bohu a k tomu, co stvořil. Vysvětlili mi například, že není správné prokazovat žádnému člověku nábožnou úctu. Ježíš Kristus totiž řekl: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu.“ (Lukáš 4:8)

Maminka s tatínkem byli velmi pohostinní. Často k nám chodily návštěvy a s naší sedmičlennou rodinou žila řada zemědělských pomocníků. Hodně jsme zpívali, což je v Korutanech zvykem dosud. Měli jsme také spoustu zajímavých rozhovorů o Bibli. Vzpomínám na to, jak se naše rodina vždy v neděli dopoledne sešla u stolu v obývacím pokoji k biblickému studiu.

Skončila svoboda, začal strach

Když mi bylo necelých osm let, Němci zabrali Rakousko. Tlak podřídit se požadavkům nacistické strany od té doby vzrůstal a zanedlouho museli všichni občané zdravit „Heil Hitler“. Odmítala jsem to dělat, protože „Heil“ v němčině znamená „záchrana“ a já jsem rozhodně nechtěla záchranu připisovat Hitlerovi. Věděla jsem, že mým Zachráncem je Ježíš. (Skutky 4:12) Kvůli tomuto postoji mě učitelé a spolužáci neustále zesměšňovali. Když mi bylo jedenáct, ředitel základní školy řekl: „Hermine, přeložím tě zpátky na první stupeň. Nepřipustím, aby v mé třídě bylo takové tvrdohlavé dítě.“

Kvůli tomu, že jsme všichni sourozenci zarputile odmítali zdravit „Heil Hitler“, byl náš otec předvolán k soudu. Požádali ho, aby podepsal prohlášení, že se zříká své víry. V prohlášení také stálo, že své děti bude vychovávat podle nacistické ideologie. Když to odmítl podepsat, byli s maminkou zbaveni rodičovských práv a já byla poslána do převýchovného zařízení asi 40 kilometrů od našeho domova.

 Hrozně se mi tam stýskalo a pořád jsem brečela. Vychovatelky se mě snažily přimět, abych vstoupila do Hitlerjugend, ale jejich úsilí bylo marné. Ostatní dívky se mi při pozdravu nacistické vlajky pokoušely zvednout ruku. To se jim však nepodařilo. Cítila jsem to stejně jako Boží služebníci ve starověku, kteří prohlásili: „Je z naší strany nemyslitelné opustit Jehovu, abychom sloužili jiným bohům.“ (Jozue 24:16)

Rodiče měli zakázáno mě navštěvovat. Přesto ale našli možnosti, jak se se mnou tajně vídat na cestě do školy a ve škole. Tato krátká setkání mi velmi pomáhala, abych zůstala Jehovovi věrná. Při jednom z nich mi tatínek dal malou Bibli, kterou jsem pečlivě schovala v posteli. Byla jsem moc šťastná, že ji můžu číst, i když jsem to musela dělat tajně. Jednou mě při tom málem přistihli, ale já jsem Bibli rychle schovala pod peřinu.

Do kláštera

Vzhledem k tomu, že všechno úsilí o moji převýchovu selhalo, úřední činitelé pojali podezření, že jsem stále pod vlivem rodičů. Proto mě v září 1942 poslali vlakem do Mnichova, kde jsem měla být v katolické škole, které se říkalo Adelgunden a patřila ke klášteru. Po cestě si jeptišky všimly, že mám Bibli, a zabavily mi ji.

Přesto jsem ale byla rozhodnutá zůstat svému přesvědčení věrná a odmítala jsem chodit na církevní bohoslužby. Když jsem jedné jeptišce řekla, že rodiče měli ve zvyku číst mi v neděli z Bible, zareagovala překvapivě — Bibli mi vrátila. To, co jsem řekla, na ni zjevně zapůsobilo. Dokonce mi později dovolila, abych jí z Bible předčítala.

Jednou mi učitelka řekla: „Hermine, jsi blondýna a máš modré oči. Jsi Germánka, ne Židovka. A Jehova je Bůh Židů.“

„Ale Jehova udělal všechno,“ odpověděla jsem. „Je Stvořitelem všech lidí.“

Také ředitel školy se snažil na mě vyvíjet nátlak. Jednou mi řekl: „Podívej, Hermine, jeden z tvých bratrů vstoupil do armády. Měla by sis z něj vzít příklad.“ Věděla jsem, že jeden  bratr je vojákem, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu jeho příklad následovat.

„Řídím se příkladem Ježíše Krista, a ne svého bratra,“ řekla jsem. Ředitel mi pak pohrozil, že mě pošle na psychiatrii, a dokonce jedné jeptišce řekl, aby se připravila, že mě tam odvede. Svoji hrozbu však neuskutečnil.

V létě 1943 byl Mnichov bombardován a děti z Adelgundenu byly odvezeny na venkov. Během té doby jsem často vzpomínala na maminčina slova: „Kdyby nás někdy rozdělili a nedostávala bys od nás ani dopisy, pamatuj na to, že Jehova a Ježíš jsou s tebou. Nikdy tě neopustí. A tak se nepřestaň modlit.“

Smím se vrátit domů

V březnu 1944 nás odvezli zpátky do Adelgundenu, kde jsme byli prakticky dnem i nocí v protileteckém krytu, protože Mnichov byl neustále bombardován. Rodiče si po celou tu dobu, co jsem byla pryč, pravidelně podávali žádost, aby mě dostali zpátky. Nakonec to bylo povoleno a koncem dubna 1944 jsem se mohla vrátit domů.

Když přišla chvíle mého odchodu z Adelgundenu, ředitel mi řekl: „Hermine, napiš nám, až se vrátíš domů. A zůstaň taková, jaká jsi.“ To byla ale změna! Dozvěděla jsem se, že krátce po mém odjezdu bylo při náletu zabito devět dívek a tři jeptišky. Válka je skutečně hrozná věc.

Každopádně jsem byla ráda, že jsem zase zpátky doma. V květnu 1944, zatímco stále ještě zuřila válka, jsem byla ve vaně pokřtěna a symbolizovala tak svoje zasvěcení Jehovovi. Když se situace v roce 1945 uklidnila, začala jsem s celodobou službou a nadšeně jsem druhým předávala dobrou zprávu o Božím Království, což je pro lidstvo jediná naděje na trvalý mír a bezpečí. (Matouš 6:9, 10)

V roce 1950 jsem poznala Ericha Lisku, mladého cestujícího služebníka svědků Jehovových z Vídně. Vzali jsme se v roce 1952 a po krátkou dobu jsem Ericha doprovázela, když navštěvoval sbory, aby je duchovně posiloval.

V roce 1953 se nám narodilo první dítě a pak jsme měli ještě další dvě. Kvůli tomu, že nám přibyly rodinné povinnosti, jsme už v celodobé službě nepokračovali. Poznala jsem, že když budeme Bohu blízko, on nás nikdy nezklame a bude nám dávat sílu. Nikdy mě neopustil. Obzvlášť od roku 2002, kdy můj manžel zemřel, je pro mě Jehova zdrojem útěchy a síly.

Když přemýšlím o svém životě, pociťuji ke svým rodičům velkou vděčnost za to, že do mého mladého srdce vštípili lásku k Bohu a jeho psanému Slovu, které je zdrojem pravé moudrosti. (2. Timoteovi 3:16, 17) Především jsem ale vděčná Jehovovi, že mi stále dává sílu vyrovnávat se s životními zkouškami.

[Praporek na straně 19]

„Řídím se příkladem Ježíše Krista, a ne svého bratra.“

[Obrázek na straně 19]

S rodinou na naší farmě v St. Walburgenu

[Obrázek na straně 19]

Moji rodiče, Elisabeth a Johann Obwegerovi

[Podpisek]

Obě fotografie: Foto Hammerschlag

[Obrázek na straně 20]

S Erichem