„NA POHLED je los neobyčejně komický a nemotorný. Proč je tak vysoký v kohoutku? Proč má tak protáhlou hlavu?“ napsal v 19. století Henry David Thoreau. a Nebyl jediný, kdo losy takto ohodnotil. Tento legračně vyhlížející samotářský tvor, kterého ve volné přírodě není snadné zahlédnout, získal pověst nemotorného a hloupého zvířete. Je to tak doopravdy? Odborníci v Severní Americe a Eurasii zjistili o tomto neobvyklém kopytníkovi mnoho zajímavých skutečností.

Není pochyb o tom, že los je obrovské zvíře. Má tak dlouhé nohy, až vypadá neohrabaně, ale dokáže jimi zahnat na útěk celou smečku vlků. Je schopný uplavat mnoho kilometrů a za vodními rostlinami, kterými se živí, se potápí až do hloubky šesti metrů. Plavat umí i mláďata, a to jen několik dní po narození.

Los dokáže pohybovat očima tak, že si bez otočení hlavy všimne, co se děje přímo za ním. Má také velmi citlivý čich. Vědci předpokládají, že díky nozdrám posazeným daleko od sebe má neobvyklou schopnost přesně určit polohu předmětů, které cítí. K jeho vynikajícím smyslům patří i sluch. Ušima umí otáčet všemi směry  a zvuky vydávané jiným losem slyší až na vzdálenost tří kilometrů.

Jeden spisovatel napsal, že losí mládě je „rozkošně roztomilé“. Je zvědavé a bezstarostné. Samice ho bedlivě chrání a starostlivě o něj pečuje. Bez váhání zaútočí na cokoli, co považuje za nebezpečí, ať už je to vlk, medvěd nebo člověk. Když je mláděti asi rok a samice je znovu březí, agresivně svého potomka zažene a on se o sebe musí začít starat sám.

Jak dokáže los přežít mrazivou zimu, když se živí výlučně rostlinami? Z části díky tomu, že se pořádně nacpe, dokud je teplo. Denně spořádá až 20 kilogramů vegetace, bez ohledu na to, zda roste tři metry nad zemí, nebo pod vodou. Důkladně ji stráví ve svém žaludku, který má čtyři oddíly, a získané živiny si uloží v podobě tuku. V zimě však losa neohrožuje jen nedostatek potravy.

Zkouškou odolnosti losů je i krutý mráz a hluboký sníh. Protože si pod svým hustým kožichem potřebují udržet teplo, nejsou příliš aktivní. Ve sněhu je pro ně obzvlášť obtížné utéct vlkům, ale daleko větší riziko pro ně představují lovci a řidiči.

Losi mají rádi minerály obsažené v soli, kterou se v mnoha severských zemích v zimě posypávají silnice. Los má tmavou srst a obvykle se k silnicím vydává po západu slunce, takže ho řidiči uvidí až na poslední chvíli a ne vždy dokážou zabránit srážce. Při takových nehodách už přišli o život jak losi, tak lidé.

Lidé už viděli losy, jak dovádějí v mořských vlnách nebo se požitkářsky koupou v horkých pramenech. Samci a samice se k sobě v období říje chovají velmi něžně a je dojemné pozorovat, jak samice oddaně pečují o svá mláďata. Malí losi chovaní v zajetí si ke svým ošetřovatelům často vytvoří silnou vazbu. Dr. Valerius Geist říká: „Toto neobvyklé zvíře s ne příliš inteligentním výrazem dokáže být velmi bystré, umí projevovat hlubokou náklonnost a je mimořádně věrné.“

Určitá opatrnost je ale na místě. Los je velké a silné divoké zvíře. Pokud nějakého uvidíte v přírodě, raději ho pozorujte z uctivé vzdálenosti. To platí zejména tehdy, když jsou poblíž mláďata. I tak na vás tento svérázný vládce lesa nepochybně udělá nezapomenutelný dojem.