Narodila jsem se v Paddingtonu, hustě obydlené části Londýna. Vyrůstala jsem s maminkou a třemi staršími sestrami. Táta byl alkoholik, a v důsledku toho se v našem životě střídavě objevoval a zase z něj mizel.

Když jsem byla malá, moje maminka mě naučila se každý večer modlit. Měla jsem malou Bibli, ve které byla jenom kniha Žalmy, a já jsem si vymyslela melodie, abych je mohla zpívat. Vzpomínám si, jak jsem si v jedné svojí knížce přečetla slova: „Jednou už nebude zítra.“ Nemohla jsem to dostat z hlavy. V noci jsem kvůli tomu nespala a přemýšlela o budoucnosti. Napadalo mě: Takhle to nemůže skončit! Musí přece existovat důvod, proč jsme tady. Nechci jen tak umřít!

V té době jsem se začala zajímat o okultismus. Snažila jsem se komunikovat s mrtvými a taky jsme se spolužáky navštěvovali hřbitovy a dívali se na horory. Měli jsme rádi ten pocit strachu a napětí, co jsme u toho prožívali.

Už od deseti let jsem žila dost divoce. Začala jsem kouřit a brzo jsem si na cigaretách vytvořila závislost. O něco později jsem přešla k marihuaně. V 11 letech jsem začala pít. Alkohol mi sice nechutnal, ale měla jsem ráda ty chvíle, kdy jsem byla opilá. Taky jsem milovala hudbu a tanec. Kdykoli to jenom šlo, byla jsem na nějaké párty nebo v nočních klubech. Vždycky jsem se v noci vyplížila z domu a zpátky jsem se vrátila až těsně nad ránem. Unavená po takové noci jsem pak obvykle šla radši za školu. A když už jsem se ve škole objevila, často jsem o přestávkách popíjela.

V posledním ročníku školy jsem měla dost hrozné známky. Moje maminka si do té chvíle úplně neuvědomovala, jak divoce žiju, a tak ji to rozzlobilo a zklamalo. Pohádaly jsme se a já jsem utekla z domu. Chvíli jsem žila u svého kluka. Jmenoval se Tony a byl rastafarián. Měl na svědomí drobné loupeže a prodej drog a měl pověst násilného člověka.  Brzo jsem otěhotněla, a když mi bylo 16, narodil se nám syn.

Se svědky Jehovovými jsem se poprvé setkala v době, kdy jsem žila v azylovém domě pro svobodné matky s dětmi. Dvě ženy od svědků tam pravidelně chodily za některými mladými maminkami. Jednou jsem se k jejich rozhovoru přidala, protože jsem chtěla dokázat, že se svědkové pletou. Ty ženy ale na každou z mých mnoha otázek trpělivě odpověděly na základě Bible. Hodně na mě zapůsobilo, jak byly laskavé a milé. A tak jsem přijala nabídku, že se mnou budou studovat Bibli.

Brzo jsem se z Bible dozvěděla něco, co změnilo můj život. Už od dětství jsem se bála smrti. Teď jsem ale zjistila, že Ježíš učil o vzkříšení! (Jan 5:28, 29) Taky jsem pochopila, že Bůh se zajímá o mě osobně. (1. Petra 5:7) Zvlášť na mě zapůsobila slova z Jeremjáše 29:11, kde je napsáno: „‚Já totiž dobře znám myšlenky, které zamýšlím vůči vám,‘ je Jehovův výrok, ‚myšlenky o pokoji, a ne o neštěstí, abych vám dal budoucnost a naději.‘“ Začala jsem věřit tomu, že bych jednou mohla žít věčně v ráji. (Žalm 37:29)

Svědkové Jehovovi se ke mně chovali moc hezky. Když jsem poprvé přišla na jejich shromáždění, všichni byli milí a přátelští. (Jan 13:34, 35) Byl to opravdu propastný rozdíl v porovnání s tím, jak se ke mně chovali v místní církvi. Svědkové mě bez předsudků přijali, věnovali mi svůj čas a pozornost a pomáhali mi i prakticky. Měla jsem pocit, že mám kolem sebe velkou a milující rodinu.

Při studiu jsem pochopila, že abych odpovídala tomu, co od nás Bůh vyžaduje, musím ve svém životě udělat změny. Bylo pro mě těžké skončit s kouřením. Zjistila jsem, že určitý typ hudby ve mně vyvolává touhu po marihuaně, a tak jsem začala poslouchat jinou hudbu. Přestala jsem chodit na párty a do nočních klubů, abych nebyla v pokušení se opíjet. Taky jsem trávila čas se svými novými přáteli, protože na mě měli dobrý vliv a pomáhali mi se změnit. (Přísloví 13:20)

Studovat Bibli se svědky Jehovovými začal v tu dobu i Tony. Odpověděli mu na jeho otázky z Bible, a tak došel k závěru, že to, co se dozvídá, je pravda. Ve svém životě udělal velké změny – přestal se stýkat s přáteli, kteří jednali násilně, a skoncoval s loupežemi a taky s kouřením marihuany. Oba jsme chtěli, aby z nás měl Jehova radost, a tak jsme cítili, že musíme něco udělat s naším vztahem a taky vytvořit dobré zázemí pro výchovu našeho syna. Proto jsme se v roce 1982 vzali.

Vzpomínám si, jak jsem hledala ve Strážné věži a Probuďte se! * příběhy těch, kdo udělali v životě změny, které jsem chtěla taky udělat. Jejich vyprávění mě moc povzbuzovala. Dodávalo mi to sílu bojovat a odhodlání se nevzdat. Neustále jsem se k Jehovovi modlila, aby to se mnou nevzdal on. V červenci 1982 jsme s Tonym byli pokřtěni a stali se tak svědky Jehovovými.

Přátelství s Jehovou mi zachránilo život. Jehova nám taky moc pomáhal, když jsme s Tonym zažívali těžké chvíle. V takových okamžicích jsme se naučili na Boha spoléhat a on nás vždycky podpořil a postaral se o nás. (Žalm 55:22)

Jsem moc ráda, že jsem mohla našeho syna a dceru učit o Jehovovi. A mám velkou radost, když vidím, jak Boha poznávají i jejich děti.

Už během nocí nepřemýšlím s obavami o tom, co bude v budoucnu nebo co se stane po smrti. S Tonym teď každý týden navštěvujeme sbory svědků Jehovových, abychom je povzbudili. Rádi s nimi spolupracujeme a společně mluvíme s druhými o tom, že když budou projevovat víru v Ježíše, můžou se taky těšit na věčný život.