Narodil jsem se v roce 1948 v jedné malé vesnici na jihozápadě Nigérie. Někdy v té době se strejda Moustapha, tatínkův mladší bratr, a můj nejstarší bratr Wahabi dali pokřtít jako svědkové Jehovovi. Když mi bylo devět, tatínek umřel. Byl jsem hrozně smutný. Wahabi mi ale řekl o naději na vzkříšení. Ta představa, že bych se s tatínkem mohl zase vidět, mě motivovala, abych začal studovat Bibli. V roce 1963 jsem se dal pokřtít a tři moji bratři se dali pokřtít krátce po mně.

V roce 1965 jsem se přestěhoval za svým starším bratrem Wilsonem, který tou dobou žil v Lagosu. Patřil jsem do sboru Igbobi a skamarádil jsem se s místními pravidelnými průkopníky. Když jsem viděl, jak jsou šťastní a nadšení, pustil jsem se do průkopnické i já. Bylo to v lednu 1968.

Bratr Albert Olugbebi, který sloužil v betelu, zorganizoval pro nás mladé mimořádné setkání. Řekl nám, že na severu Nigérie potřebují zvláštní průkopníky. Až doteď mi v hlavě zní jeho nadšená slova: „Jste mladí a svůj čas a energii můžete dát Jehovovi.  Dveře máte otevřené dokořán.“ Chtěl jsem být jako Izajáš a jít, kamkoli mě Jehova pošle, a tak jsem se přihlásil. (Iz. 6:8)

V květnu 1968 mě bratři poslali na sever Nigérie do města Kano, abych tam sloužil jako zvláštní průkopník. Tou dobou tam zuřila občanská válka. Trvala od roku 1967 do roku 1970. Celá ta oblast byla úplně zdevastovaná. A pak se boje přesunuly na východ Nigérie. Jeden bratr, který to se mnou myslel dobře, se mě snažil přesvědčit, abych tam nešel. Ale já jsem mu řekl: „Chápu, že máš o mě strach, ale jestli Jehova chce, abych tam šel, jsem si jistý, že bude se mnou.“

Situace v Kanu byla žalostná. Občanská válka tohle velké město úplně zničila. Ve službě se nám občas stalo, že jsme narazili na zmasakrovaná těla. I když tam předtím bylo několik sborů, většina bratrů a sester kvůli válce uprchla. Zůstalo jich tam ani ne 15 a byli vyděšení a bezradní. Když jsme tam s dalšími pěti zvláštními průkopníky dorazili, byli štěstím bez sebe. Snažili jsme se je povzbudit a jim to vlilo novou krev do žil. Pomohli jsme jim rozběhnout shromáždění a službu. Taky se začaly do pobočky posílat zprávy ze služby a objednávky publikací.

Společně s ostatními zvláštními průkopníky jsem se začal učit hausky. Když lidé slyšeli dobrou zprávu ve své mateřštině, rádi si nás vyslechli. Členům hlavního místního náboženství se to ale vůbec nelíbilo, a tak jsme museli být hodně opatrní. S jedním bratrem se nám ve službě jednou stalo, že nás začal honit nějaký muž s nožem. Naštěstí jsme ale měli náskok, a tak jsme mu stihli utéct. Přes všechna ta nebezpečí zvěstovatelů v Kanu postupně přibývalo a já jsem cítil, že díky Jehovovi „bydlím v bezpečí“. (Žalm 4:8) Dnes tady v 11 sborech slouží víc než 500 zvěstovatelů.

Byl jsem v Kanu sotva pár měsíců, když mě bratři společně se dvěma dalšími zvláštními průkopníky poslali v srpnu 1968 do Nigeru, který leží na západě Afriky. Měli jsme sloužit v hlavním městě Niamey. Brzo jsme na vlastní kůži zjistili, že tahle oblast patří k nejteplejším místům na planetě. Kromě toho, že jsme si museli zvykat na obrovské horko, museli jsme se taky učit úřední jazyk francouzštinu. Přesto jsme se s důvěrou v Jehovu pustili do služby a připojili se k hrstce zvěstovatelů, kteří v Niamey žili. Netrvalo dlouho a každý, kdo v tomhle městě uměl číst, dostal knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Někteří si pro ni dokonce přišli sami.

Brzy jsme zjistili, že místní úřady svědky Jehovovy nemají moc v lásce. V červenci 1969 jsme uspořádali vůbec první krajský sjezd. Bylo nás tam kolem 20. Těšili jsme se, že se dva zvěstovatelé dají pokřtít. Hned první den ale přijela policie a sjezd přerušila. Zvláštní průkopníky a krajského dozorce odvedli na stanici. U výslechu nám nařídili, ať přijdeme i zítra. Bylo nám jasné, že to nevěstí nic dobrého. Proto jsme proslov ke křtu udělali doma a ty dva zvěstovatele jsme tajně pokřtili v řece.

O několik týdnů později mě a dalších pět zvláštních průkopníků ministerstvo vnitra vyhostilo. Dali nám 48 hodin na to, abychom se ze země sami dostali. Poslechli jsme a zamířili přímo do pobočky v Nigérii, kde nám bratři dali nové pověření.

Poslali mě do nigerijské vesnice Orisunbare. Byla tam malá skupinka zvěstovatelů a službu jsem si tam moc užíval. Po šesti měsících se mě bratři z pobočky zeptali, jestli bych se nechtěl do Nigeru vrátit, tentokrát sám. Nejdřív mě to docela překvapilo a dost jsem váhal. Ale pak jsem se začal těšit, že bratry v Nigeru zase uvidím.

Den po příjezdu do Niamey jeden nigerijský obchodník poznal, že jsem svědek, a začal se mě vyptávat na Bibli. Začali jsme spolu studovat, a když přestal s kouřením a pitím, dal se pokřtít. V různých částech Nigeru jsem pak rád spolupracoval s bratry a sestrami a mohl jsem vidět, jak počet zvěstovatelů pomalu, ale jistě roste. Když jsem do téhle země přijel poprvé, bylo tam 31 svědků. Když jsem odjížděl, bylo jich 69.

Na konci roku 1977 jsem se vrátil do Nigérie na třítýdenní školení. Když skončilo, bratr Malcolm Vigo, koordinátor pobočky, mi dal přečíst dopis z pobočky v Sieře  Leone. Bratři hledali zdravého, svobodného průkopníka, který mluví anglicky a francouzsky a který by mohl sloužit jako krajský dozorce v Guineji. Bratr Vigo mi řekl, že právě na to mě školili. Zároveň mě ale upozornil, že to nebude vůbec jednoduché, a poradil mi, ať si to dobře promyslím. Já jsem mu na to ale hned odpověděl: „Vím, že je to Jehova, kdo mě tam posílá, takže jdu do toho.“

Odletěl jsem do Sierry Leone a setkal se tam s bratry z pobočky. Jeden člen výboru mi řekl: „O bratrech a sestrách v Guineji toho moc nevíme.“ I když měla pobočka v Sieře Leone kázání v sousední Guineji na starost, kvůli složité politické situaci nemohli být s místními bratry v kontaktu. Několikrát se tam pokoušeli nějakého bratra poslat, ale nepodařilo se jim to. A tak mě poprosili, abych odjel do hlavního města Conakry a pokusil se tam dostat povolení k trvalému pobytu.

V Conakry jsem zašel na nigerijskou ambasádu a setkal se tam s velvyslancem. Řekl jsem mu, že bych chtěl v Guineji kázat. On mě ale varoval, že mě možná zatknou nebo se mi stane ještě něco horšího. „Vraťte se do Nigérie a kažte tam,“ řekl mi. Já na to reagoval: „Chci tady zůstat.“ A tak napsal guinejskému ministrovi vnitra a ten mi pomohl.

Krátce nato jsem se vrátil do pobočky v Sieře Leone a bratry informoval o rozhodnutí ministra. Byli radostí bez sebe, když slyšeli, jak mi Jehova pomohl. Dostal jsem povolení k pobytu v Guineji!

Od roku 1978 do roku 1989 jsem sloužil jako krajský dozorce v Guineji, Sieře Leone a jako zástupce krajského dozorce v Libérii. Ze začátku jsem býval často nemocný. Občas jsem onemocněl na nějakém odlehlém místě, ale bratři se mě všemožně snažili dostat do nemocnice.

Jednou jsem měl těžký průběh malárie a k tomu ještě červy ve střevech. Když jsem se z toho konečně dostal, zjistil jsem, že bratři už řešili, kde mě pohřbí. I když mi někdy šlo o život, nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych s touhle službou skončil. Vždycky jsem byl přesvědčený, že s Jehovou po boku jsem v bezpečí, protože i kdybych umřel, dokáže mě vzkřísit.

V roce 1988 jsem potkal Dorcas, pokornou průkopnici, která milovala Jehovu. Vzali jsme se a ona se ke mně v krajské službě přidala. Ukázalo se, že je to milující a obětavá manželka. Když jsme cestovali mezi sbory, někdy jsme ušli až 25 kilometrů, a to jsme si museli nést svoje věci. Do sborů, které byly dál, jsme se dostávali, čím se dalo. Cesty byly rozbahněné a samá jáma.

 Dorcas má pro strach uděláno. Občas jsme se třeba museli dostat přes řeku, kde se to hemžilo krokodýly. Během jedné pětidenní cesty jsme museli plout na kánoích, protože dřevěné mosty byly zničené. Když chtěla Dorcas z kánoe vystoupit, postavila se, ale ztratila rovnováhu a spadla do hluboké vody. Ani jeden z nás neuměl plavat a v řece byli krokodýli. Naštěstí tam ale byli nějací mladí muži, kteří pro ni skočili a zachránili ji. Ještě nějakou dobu jsme z toho oba měli noční můry, ale i tak jsme ve službě pokračovali.

Na začátku roku 1992 nás čekalo velké překvapení. Zjistili jsme, že je Dorcas těhotná. Sloužili jsme tehdy jako zvláštní průkopníci, takže jsme přemýšleli, jestli s tím budeme muset skončit. Říkali jsme si: „Jehova nám dal dárek.“ A tak jsme naši dceru pojmenovali Jahgift (v angličtině to znamená „dar od Jehovy“). Čtyři roky nato se nám narodil Eric. Obě naše děti jsou opravdové dary od Jehovy. Jahgift sloužila nějakou dobu v překladatelské kanceláři v Conakry a Eric je služební pomocník.

Dorcas musela se zvláštní průkopnickou skončit, ale dál sloužila jako pravidelná průkopnice, i když se starala o děti. Já jsem s Jehovovou pomocí ve zvláštní celodobé službě zůstal. Když děti vyrostly, Dorcas se do zvláštní průkopnické vrátila. Teď sloužíme jako misionáři v Conakry.

Vždycky jsem šel tam, kam mě Jehova poslal. Často jsme s manželkou cítili, jak nás chrání a podporuje. Díky tomu, že jsme mu důvěřovali, jsme si ušetřili spoustu problémů, které zažívají ti, kdo se spoléhají na hmotné věci. S Dorcas jsme se na vlastní kůži přesvědčili, že jediná záruka bezpečí je Jehova, „Bůh naší záchrany“. (1. Par. 16:35) Ani v nejmenším nepochybuju, že život těch, kdo mu důvěřují, u něj bude bezpečně „zabalený ve vaku života“. (1. Sam. 25:29)