Už devadesát let ‚pamatuji na svého Vznešeného Stvořitele‘

Vypráví Edwin Ridgwell

V DEN PŘÍMĚŘÍ, 11. listopadu 1918, se všechny děti z naší školy měly nečekaně shromáždit, aby oslavily konec Velké války, které se později začalo říkat první světová válka. Bylo mi teprve pět let a význam této události jsem plně nechápal. Díky tomu, co mě rodiče učili o Bohu, jsem však věděl, že se té oslavy účastnit nechci. Modlil jsem se, ale pak jsem se už nedokázal ovládat a rozplakal se. Oslavy jsem se ale nezúčastnil. Tehdy jsem začal ‚pamatovat na svého Vznešeného Stvořitele‘. (Kaz. 12:1)

Několik měsíců před Dnem smíření se naše rodina přestěhovala do blízkosti města Glasgow ve Skotsku. Přibližně v tu dobu byl tatínek na veřejné přednášce s názvem „Milióny nyní žijících nikdy nezemřou“. To, co slyšel, změnilo jeho život. Společně s maminkou začali studovat Bibli a často si povídali o Božím Království a o požehnáních, která přinese. Děkuji Bohu za to, že mě tenkrát rodiče začali vést k tomu, abych ho miloval a důvěřoval mu. (Přísl. 22:6)

Začínám s celodobou službou

Když mi bylo 15 let, mohl jsem usilovat o vyšší vzdělání, ale já jsem se chtěl věnovat celodobé službě. Tatínek si myslel, že jsem na to příliš mladý, a proto jsem nějakou dobu pracoval v kanceláři. Touha sloužit Jehovovi celodobě však byla tak silná, že jsem jednoho dne napsal dopis J. F. Rutherfordovi, který tehdy dohlížel na celosvětovou kazatelskou činnost. Zeptal jsem se ho, co si o mých plánech myslí. Bratr Rutherford mi odepsal: „Když jsi dost starý na to, abys mohl pracovat, jsi dost starý i na to, aby ses věnoval Pánově službě. . . . Věřím, že pokud se budeš usilovně snažit Pánu věrně sloužit, požehná ti.“ Tento dopis z 10. března 1928 na naši rodinu mocně zapůsobil. Netrvalo dlouho a tatínek, maminka, má starší sestra i já jsme zahájili celodobou službu.

V roce 1931 na sjezdu v Londýně bratr Rutherford vyzval ty, kdo mohou, aby dobrou zprávu začali šířit v zahraničí. Dal jsem se k dispozici a společně s Andrewem Jackem jsem byl poslán do Kaunasu, tehdejšího hlavního města Litvy. Bylo mi 18 let.

Kážu poselství o Království v cizině

V té době byla Litva zchudlým, zemědělským státem a kázání na venkově nebylo jednoduché. Sehnat ubytování byl takřka nadlidský úkol a na některá místa, kde jsme bydleli, se nedá hned tak zapomenout. Andrew a já jsme se například jednou v noci probudili a cítili jsme se celí nesví. Rozsvítili  jsme olejovou lampu a zjistili, že postel je pokrytá stovkami štěnic. Poštípaly nás od hlavy až k patě. Abych utišil bolest, po celý týden jsem se každé ráno chodil chladit do blízké řeky, kde jsem stál až po krk ve vodě. Přesto jsme byli rozhodnuti ve službě vytrvat. Krátce nato se náš problém s bydlením vyřešil. Seznámili jsme se totiž s mladými manželi, kteří přijali biblickou pravdu a pozvali nás, abychom bydleli u nich. Jejich domek byl sice malý, ale čistý, takže nám vůbec nevadilo, že jsme spali na podlaze.

V Litvě mělo hlavní slovo římskokatolické a pravoslavné duchovenstvo. Bibli si mohli dovolit jenom bohatí lidé. Naším hlavním cílem bylo propracovat co největší území a předat zájemcům co nejvíce biblické literatury. Dělávali jsme to tak, že jsme si nejprve našli ubytování ve městě. Potom jsme obezřetně propracovali okolní vesnice a nakonec jsme rychle prošli město samotné. Tak se nám obvykle podařilo dokončit práci ještě předtím, než nám místní kněz mohl začít dělat problémy.

Působíme rozruch

V roce 1934 byl Andrew pověřen prací v odbočce v Kaunasu. Mým novým spolupracovníkem se stal John Sempey. Měli jsme řadu nezapomenutelných zážitků. V jednom městečku jsem například navštívil advokátní kancelář. Právník se na mě tak rozzlobil, že ze zásuvky vytáhl pistoli a nařídil mi odejít. V duchu jsem se pomodlil a vzpomněl si na biblickou radu: „Odpověď, když je mírná, odvrací vztek.“ (Přísl. 15:1) Řekl jsem proto: „Přišel jsem s přátelskými úmysly, abych se s vámi podělil o dobrou zprávu, a děkuji vám, že jste se ovládl.“ Muž sundal prst ze spouště a já jsem z jeho kanceláře opatrně vycouval.

Když jsem se pak sešel s Johnem, řekl mi, že ani on se ve službě nenudil. Odvedli ho totiž na policejní stanici, protože jedna žena, se kterou předtím mluvil, ho obvinila, že jí ukradl bankovku velké hodnoty. Na stanici Johna svlékli, prohledali mu šaty, ale bankovku samozřejmě nenašli. Skutečného zloděje chytli později.

Obě události způsobily v jinak klidném městečku pěkný rozruch a naší službě tak udělaly bezplatnou reklamu.

Tajné mise

Bratři nám svěřili riskantní úkol — měli jsme dodávat literaturu do sousedního Lotyšska, kde bylo naše dílo zakázáno. Asi jednou za měsíc jsme tam jezdili nočním vlakem. Po předání literatury jsme někdy cestovali do Estonska, převzali tam další literaturu a na zpáteční cestě ji také nechali v Lotyšsku.

Jednou se stalo, že někdo upozornil celníka na to, co děláme, a on požadoval, abychom z vlaku vystoupili a přinesli literaturu  jeho nadřízenému. John i já jsme se modlili k Jehovovi o pomoc. K našemu překvapení celník svého nadřízeného neinformoval o tom, co přesně převážíme, ale jenom mu řekl: „Ti muži mají něco k proclení.“ Proclení proběhlo tak, že jsem úředníkovi vysvětlil, že vezeme literaturu, která pomáhá lidem na školách, aby porozuměli významu toho, co se děje v našem velmi neklidném světě. Úředník nás nechal jít a my jsme literaturu v pořádku předali.

Politická situace v pobaltských státech se postupně zhoršovala a odpor proti svědkům Jehovovým sílil. Nakonec byla naše kazatelská činnost zakázána i v Litvě. Andrew a John byli vyhoštěni a vzhledem k hrozící druhé světové válce bylo všem britským občanům doporučeno, aby odjeli. Se zármutkem jsem tedy Litvu opustil i já.

Výsady a požehnání v Severním Irsku

V té době už rodiče bydleli v Severním Irsku a já jsem se k nim v roce 1937 připojil. Přestože zde byla naše literatura kvůli válečné hysterii zakázána, během celé války jsme pokračovali v kazatelské službě. Po válce byl zákaz zrušen, takže jsme mohli vydávat svědectví bez omezení. Harold King, zkušený průkopník, který později sloužil jako misionář v Číně, začal organizovat veřejné přednášky pod širým nebem. Řekl mi: „Tuto sobotu budu mít přednášku já.“ Pak se na mě podíval a dodal: „A příští sobotu ty.“ Byl jsem zděšen.

Na svou první přednášku si pamatuji velmi živě. Byly tam stovky lidí, já jsem stál na bedně a mluvil bez jakékoli zvukové aparatury. Po přednášce za mnou přišel nějaký muž, potřásl mi rukou a představil se jako Bill Smith. Řekl, že si všiml davu, a tak se šel podívat, co se děje. Ukázalo se, že před nějakou  dobou s ním mluvil můj tatínek. Bill na něj však ztratil kontakt, když se tatínek a moje nevlastní maminka přestěhovali do Dublinu, aby tam sloužili jako průkopníci. Začal jsem s Billem studovat Bibli a časem se devět členů jeho rodiny stalo Jehovovými služebníky.

Později jsem kázal ve velkých vilách na předměstí Belfastu. Potkal jsem tam jednu ženu z Ruska, která předtím žila v Litvě. Když jsem jí nabízel naši literaturu, ukázala na jednu knihu a řekla: „Tuhle mám. Dostala jsem ji od svého strýce, který je profesorem na univerzitě v Kaunasu.“ Za chvíli se vrátila s knihou Stvoření v polštině. Na okrajích stránek byla spousta poznámek. Ženu velmi překvapilo, když jsem jí řekl, že jejímu strýci jsem v Kaunasu dal tu knihu já. (Kaz. 11:1)

Ještě než jsem do Severního Irska odjel, John Sempey mě požádal, abych navštívil jeho mladší sestru Nellie, která projevila určitý zájem o biblickou pravdu. Moje sestra Connie a já jsme s Nellie zavedli biblické studium. Dělala rychlé pokroky a zasvětila svůj život Jehovovi. Časem jsme spolu začali chodit a pak jsme se vzali.

S Nellie jsme Jehovovi sloužili 56 let a pomohli jsme poznat biblickou pravdu více než sto lidem. Doufali jsme, že do Jehovova nového světa přejdeme přes Armagedon společně, ale v roce 1998 mi Nellie vzal krutý nepřítel, smrt. Byla to zničující rána, jedna z nejtěžších zkoušek mého života.

Návrat do Pobaltí

Asi rok potom, co Nellie zemřela, jsem dostal velkou výsadu. Byl jsem pozván na návštěvu estonské odbočky v Tallinnu. Tamější bratři mi napsali: „Z deseti bratrů, kteří byli na přelomu 20. a 30. let posláni do pobaltských států, jsi naživu už jen ty.“ Dále dopis vysvětloval, že odbočka zpracovává dějiny našeho díla v Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Také v něm byla otázka: „Mohl bys přijet?“

Nabídku jsem přijal a s velkou radostí jsem tamějším svědkům vyprávěl o tom, co jsem se svými spolupracovníky v těch letech zažil. V Lotyšsku jsem bratrům ukázal byt, ve kterém původně byla odbočka, a podkroví, kam jsme schovávali literaturu. Policie ji nikdy nenašla. V Litvě mě bratři vzali do městečka Šiauliai, kde jsem sloužil jako průkopník. Zorganizovali tam shromáždění, na kterém mi jeden bratr řekl: „Před mnoha lety jsme s maminkou koupili ve městě dům. Když jsme uklízeli půdu, našel jsem knihy Božský plán věků a Harfa Boží. Přečetl jsem si je a uvědomil si, že jsem našel pravdu. Ty knihy jsi v tom domě musel kdysi nechat ty.“

V dalším městě, kde jsem sloužil jako průkopník, jsem se zúčastnil krajského sjezdu. Před 65 lety jsem tam byl na sjezdu také, ale tehdy na něj přišlo jen 35 lidí. Když jsem se rozhlédl teď, viděl jsem přes 1 500 bratrů a sester. Jehova skutečně požehnal naší práci.

‚Jehova mě neopustil‘

Nedávno mě potkalo naprosto nečekané požehnání — okouzlující sestra jménem Bee souhlasila s tím, že se stane mou manželkou. Vzali jsme se v listopadu roku 2006.

Každého mladého člověka, který přemýšlí o tom, jak naloží se svým životem, mohu ujistit, že je velmi moudré řídit se touto inspirovanou radou: „Pamatuj . . . na svého Vznešeného Stvořitele za dnů svého jinošství.“ Cítím podobnou radost jako žalmista, který napsal: „Bože, vyučoval jsi mě od mládí, a já až dosud vyprávím o tvých podivuhodných dílech. A dokonce až do stáří a do šedin mě, Bože, neopouštěj, dokud nepovím o tvé paži té generaci, všem, kdo mají přijít, o tvé moci.“ (Žalm 71:17, 18)

[Mapa na straně 25]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Vozit literaturu do Lotyšska byl riskantní úkol

ESTONSKO

TALLINN

Rižský záliv

LOTYŠSKO

RIGA

LITVA

VILNIUS

Kaunas

[Obrázek na straně 26]

V 15 letech jsem ve Skotsku začal sloužit jako kolportér (průkopník)

[Obrázek na straně 26]

S Nellie v náš svatební den, 1942