MŮJ prastrýc Nikolaj Dubovinskij zasvětil svůj život službě Jehovovi. Několik let před svou smrtí sepsal své radostné i méně radostné zážitky, které během té doby měl. Po většinu jeho života bylo naše dílo v Sovětském svazu zakázáno. I přes nejrůznější problémy si ale uchoval pevnou víru a nesmírnou chuť do života. Často říkal, že by si přál, aby jeho příběh slyšeli mladí lidé. A tak bych se o některé jeho zážitky ráda podělila. Narodil se roku 1926 do rolnické rodiny, která žila ve vesnici Podvirivka v Černovické oblasti na Ukrajině.

Nikolaj vypráví: „Jednoho dne roku 1941 můj starší bratr Ivan přinesl domů knihy Harfa Boží a Božský plán věků, několik Strážných věží a pár brožur. Všechno jsem to přečetl. Překvapilo mě, když jsem se dozvěděl, že za problémy ve světě nemůže Bůh, ale Ďábel. Zároveň s publikacemi jsem si přečetl i evangelia a došlo mi, že jsem našel pravdu. Nadšeně jsem o naději na Království říkal druhým. Čím víc do hloubky jsem publikace studoval, tím lépe jsem pravdě rozuměl a silně jsem zatoužil stát se Jehovovým služebníkem.

Bylo mi jasné, že to kvůli svému přesvědčení budu mít těžké. Zuřila válka a já jsem nechtěl zabíjet. Abych se připravil na zkoušky, které mě čekaly, začal jsem se zpaměti učit verše jako Matouš 10:28 a 26:52. Rozhodl jsem se, že budu Jehovu věrně poslouchat, i kdyby mě to mělo stát život.

V roce 1944 mi bylo osmnáct a byl jsem povolán do armády. Tehdy jsem se poprvé setkal se svými spoluvěřícími – mladými bratry, kteří také přišli k odvodu. S přesvědčením jsme komisi řekli, že bojovat nebudeme. Vojáky to rozzuřilo a vyhrožovali nám, že nás nechají umřít hlady, pošlou kopat zákopy anebo nás prostě zastřelí. Odvážně jsme odpověděli: ‚Je to na vás, ale ať s námi uděláte cokoli, Boží přikázání „nezavraždíš“ neporušíme.‘ (2. Mojž. 20:13)

Nakonec jsem byl spolu s dalšími dvěma bratry poslán do Běloruska, kde jsme měli pracovat na polích a opravovat poničené domy. Pořád mám v paměti pohled na ty strašné následky války na předměstích Minsku. Cesty byly lemovány ohořelými stromy. V příkopech a v lesích se válely mrtvoly lidí a nafouklá těla mrtvých koní. Viděl jsem opuštěné vozy, děla, a dokonce vrak letadla. Přímo před očima jsem měl důsledky toho, když se porušují Boží příkazy.

 V roce 1945 válka sice skončila, ale i tak jsme byli odsouzeni k deseti letům vězení za to, že jsme odmítli bojovat. Během prvních tří let jsme neměli žádná shromáždění ani publikace svědků Jehovových. Podařilo se nám písemně zkontaktovat několik sester, ale i ty byly zatčeny a odsouzeny k 25 letům v pracovním táboře.

V roce 1950 jsme byli předčasně propuštěni a vrátili se domů. Během doby, kdy jsem byl ve vězení, se moje maminka a mladší sestra Marija staly svědky Jehovovými. Moji starší bratři tehdy ještě svědky nebyli, ale Bibli už studovali. Protože jsem aktivně kázal, sovětská státní bezpečnost mě chtěla znovu poslat do vězení. Potom mě bratři, kteří tehdy dohlíželi na dílo, požádali, abych pomáhal s výrobou literatury v podzemí. To mi bylo 24 let.“

„Svědkové s oblibou říkali: ‚Když je naše dílo zakázáno na povrchu, bude pokračovat v podzemí.‘ (Přísl. 28:28) Většina publikací se tehdy tiskla v tajných podzemních prostorách. Moje první ‚pracovna‘ byla v bunkru pod domem mého staršího bratra Dmitrije. Někdy jsem z bunkru nevyšel celých 14 dní. Když mi zhasla petrolejka, protože došel kyslík, lehl jsem si a počkal, až se místnost naplní čerstvým vzduchem.

Jednou se mě bratr, s kterým jsem pracoval, zeptal: ‚Nikolaji, jsi pokřtěný?‘ Jehovovi jsem tehdy sloužil už jedenáct let, ale pokřtěný jsem nebyl. A tak si o tom  se mnou promluvil a ještě ten večer jsem se ve svých 26 letech dal pokřtít v jednom jezeře. O tři roky později jsem dostal nový zodpovědný úkol – sloužit jako člen zemského výboru. Tehdy to fungovalo tak, že když byl některý bratr zatčen, nahradil ho jiný bratr, který byl ještě na svobodě. A tak se dílo nikdy nezastavilo.“

„Práce v podzemí byla mnohem náročnější než pobyt ve vězení. Aby mě KGB nemohla sledovat, sedm let jsem nechodil na shromáždění a o své duchovní zdraví jsem musel pečovat sám. S rodinou jsem se vídal, jenom když jsem je přišel navštívit, což bývalo velmi zřídka. Naštěstí ale měli pro moji situaci pochopení a to mě povzbuzovalo. Trvalý stres a nutnost být stále ve střehu mě obíraly o sílu. Museli jsme být připraveni na cokoli. Jednou například přišli k domu, kde jsem bydlel, dva policisté. Vyskočil jsem zadním oknem a utekl do lesa. Když jsem se pak dostal na pole, dolehlo k mým uším podivné hvízdání. Potom jsem uslyšel výstřely a došlo mi, že to hvízdaly kulky. Jeden z policistů vyskočil na koně a ze sedla na mě střílel, dokud mu nedošly náboje. Jednou střelou mě zasáhl do ruky. Po pětikilometrové honičce se mi podařilo schovat se v lese. Později jsem se u soudu dozvěděl, že po mně vypálili 32 ran.

Protože jsem trávil tolik času v podzemí, byl jsem hrozně bledý. Aby na mně tedy nebylo hned poznat, čemu se věnuju, snažil jsem se být co nejvíc na sluníčku. Život pod zemí se podepsal také na mém zdraví. Jednou jsem se ani nemohl zúčastnit důležitého setkání s bratry, protože jsem krvácel z nosu a z úst.“

„Dvacátého šestého ledna 1957 jsem byl zatčen. O šest měsíců později vynesl ukrajinský Nejvyšší soud rozsudek. Byl jsem odsouzen k zastřelení popravčí četou, ale protože trest smrti byl u nás v té době už zrušen, zmírnili mi trest na 25 let vězení.  Bylo nás tam tehdy osm svědků a byli jsme odsouzeni celkem ke 130 letům v pracovních táborech. Poslali nás do táborů v Mordvinsku, kde bylo asi 500 našich bratrů a sester. Tajně jsme se scházeli v malých skupinách a studovali Strážnou věž. Když si jeden z dozorců prošel některé z časopisů, které nám zabavili, prohlásil: ‚Dokud tohle budete číst, tak vás nic nezlomí.‘ Svou práci jsme vždy vykonávali svědomitě a často jsme udělali i něco navíc. Ale velitel tábora si postěžoval: ‚My nepotřebujeme vaši práci, potřebujeme vaši loajalitu.‘“

Po svém propuštění z pracovního tábora v roce 1967 strýček Nikolaj pomáhal organizovat sbory v Estonsku a v Sankt Petěrburgu. Začátkem roku 1991 byl rozsudek z roku 1957 zrušen, protože nebyl prokázán trestný čin. V tom období bylo zproštěno viny mnoho svědků, kteří byli dříve pronásledováni režimem. V roce 1996 se Nikolaj přestěhoval do města Velikije Luki ve Pskovské oblasti, asi 500 kilometrů od Sankt Petěrburgu. Koupil si tam malý dům se zahradou a v roce 2003 byl na jeho pozemku postaven sál Království. Dnes se v něm scházejí dva duchovně silné sbory.

Můj manžel a já sloužíme v ruské pobočce svědků Jehovových. V březnu 2011, několik měsíců před svou smrtí, nás Nikolaj navštívil naposledy. Hluboce na nás zapůsobilo, když s jiskrou v oku prohlásil: „Všechno nasvědčuje tomu, že obrazně řečeno už začal sedmý den pochodování kolem Jericha.“ (Jozue 6:15) Bylo mu 85 let. I když to v životě neměl vždycky lehké, shrnul ho těmito slovy: „Jsem tak šťastný, že jsem se v mládí rozhodl sloužit Jehovovi! Nikdy jsem toho nelitoval.“