Dvanáctiletá Emily žije v Austrálii. Jednou její učitelka se třídou rozebírala, jak je důležité dobře si vybírat přátele. Emily to povzbudilo, aby jí ukázala video Kdo je opravdový přítel? z rubriky „Chytrá fixka“. Učitelka ho potom pustila žákům, kteří ho s velkým zájmem sledovali. Pak si o něm společně zbytek hodiny povídali.  Učitelka video pustila i v několika dalších třídách. Emily jí a spolužákům také ukázala stránky jw.org. Říká: „Jehova mi dal odvahu a díky tomu se na stránky mohly podívat stovky studentů. Opravdu mi hodně pomohl.“

Pět zvěstovatelů cestovalo devět hodin po hrbolatých horských silnicích, aby mohli postavit stánek na veletrhu ve městě Suai ve Východním Timoru. Lidé, kteří si přišli stánek prohlédnout, byli překvapení, když viděli biblické publikace ve dvanácti místních jazycích. Ve většině těchto jazyků je materiálu ke čtení jen málo nebo vůbec žádný. Jedna žena si přečetla název brožury a vykřikla: „To je v mém jazyce!“ Bylo to poprvé, co viděla nějakou publikaci ve své mateřštině, v jazyce bunak. Během pouhých čtyř dnů zvěstovatelé rozdali 4 571 publikací a hodně lidí je požádalo, aby je navštívili u nich doma. Většina návštěvníků se se svědky Jehovovými nikdy předtím nesetkala. Děti se celé hodiny dívaly na videa ze seriálu „Staň se Jehovovým přítelem“ v diliské tetunštině. Některé se dokonce slova písní z těchto videí naučily nazpaměť a nadšeně si je zpívaly.

Misionáři Brian a Roxanne, kteří slouží na souostroví Palau, požádali o povolení umístit stojan s publikacemi na pozemku vysoké školy. Setkali se s rektorem univerzity a pustili mu na jw.org video o naší kazatelské činnosti. Také mu nechali několik našich publikací, které se chystali prezentovat na stojanu.  Rektor řekl, že se misionáři musí setkat s poradcem pro záležitosti studentů. Po této návštěvě jim bylo doporučeno, aby zašli ještě za děkanem univerzity.

„Hezky jsme si s ním popovídali,“ říká Brian, „ale poslal nás zpátky do rektorovy kanceláře. Tam nám řekli, že máme napsat dopis, ve kterém požádáme o povolení vystavit na půdě univerzity náš stojan. Byli jsme z toho trošku zklamaní, protože se zdálo, že si nás přehazují jako horký brambor. Dopis jsme ale napsali.“

 Potom co ho Brian a Roxanne odeslali, navštívili děkana podruhé. Byli přesvědčení, že jejich žádost zamítne. Brian vypráví: „Velmi nás překvapilo, když nám děkan řekl, že si naše knihy přečetl a že jsou úžasné. Prohlásil, že to je přesně to, co studenti potřebují.“ Misionáři tedy povolení dostali.

Brian pokračuje: „Poradce nás potom informoval, že studenti, kteří bydlí na kolejích, se můžou každou neděli nechat zavézt do jakéhokoli kostela. ‚Pokud budou chtít navštívit váš kostel,‘ řekl poradce, ‚můžeme je tam vzít.‘ Roxanne a já jsme jenom zírali. Místo aby univerzita naši žádost zamítla, nabídla nám, že studenty odveze do sálu Království!“

Během prvního dne, kdy Brian a Roxanne sloužili se stojanem v univerzitním kampusu, rozdali 65 knih, 8 časopisů a 11 brožur. Také si hezky popovídali s řadou studentů. Děkan i poradce je povzbudili, aby přišli zas.

Betelita Lipson se vracel z dopolední služby do pobočky na Šalomounových ostrovech. Cestou uslyšel, jak z jednoho obchodu hraje naše píseň. Byl zvědavý, a tak se rozhodl, že se podívá dovnitř. Ke svému překvapení uviděl skupinu dospělých a dětí, kteří se dívali na video ze seriálu „Staň se Jehovovým přítelem“. Děti v něm zpívají píseň číslo 55 s názvem „Můžeme věčně žít!“. Píseň skončila a majitel obchodu řekl: „Chci, abyste se podívali ještě na jedno video.“ Pak pustil animované video Krást se nemá. Po jeho skončení všem řekl, aby v jeho obchodě nekradli.

 Během videa do obchodu přišlo hodně dalších lidí, a tak jim majitel řekl: „Chtěl bych, abyste si všichni poslechli mou oblíbenou písničku.“ A zase pustil píseň číslo 55. Pak promítl dvě videa v novošalomounštině, a to Proč studovat Bibli? a Jak vypadá studium Bible?

Jenom málo obyvatel Šalomounových ostrovů má internet, protože je špatně dostupný a připojení je hodně drahé. Tento majitel obchodu sice není svědek Jehovův, ale pomáhá těm, kdo k němu přijdou nakupovat, aby se prostřednictvím našich videí seznámili s biblickou pravdou.

Každé pondělí stávají mladí manželé s pojízdným stojanem ve městě Nouméa, což je hlavní město Nové  Kaledonie. Jednou k nim nesměle přistoupila žena a beze slova si ze stojanu vzala knihu Co Bible doopravdy říká? Po půl hodině se s knihou v ruce vrátila. Řekla manželům: „Viděli jste tohle?“ Otevřela knihu a ukázala na jméno Jehova. „To je Boží jméno,“ řekla. „Celé týdny jsem se v knihovně snažila najít pravdu o Bohu. Pak jsem si ale vzala vaši knížku a sedla jsem si do auta. Když jsem ji otevřela, to první, co jsem uviděla, bylo Boží jméno Jehova. Napadlo mě, že bych se měla vrátit a poděkovat vám.“ Manželé si se ženou hezky popovídali a v dodatku knihy jí ukázali část „Boží jméno – Jak jej používat a jaký má význam“. Žena jim řekla, že chce nejdřív pokračovat ve výzkumu v knihovně, ale že teď ví, kde je každé pondělí najde.