7. KAPITOLA

Taoismus a konfuciánství — Hledání nebeské cesty

Taoismus, konfuciánství a buddhismus tvoří tři hlavní náboženství v Číně a na Dálném východě. Na rozdíl od buddhismu se však taoismus a konfuciánství nestaly světovými náboženstvími, ale zůstaly v podstatě v Číně a tam, kde čínská kultura prosadila svůj vliv. Přestože nejsou dostupné žádné oficiální údaje o současném počtu jejich přívrženců v Číně, taoismus a konfuciánství po uplynulé dva tisíce let společně ovládaly náboženský život téměř čtvrtiny světové populace.

1. (Zahrň úvod.) a) Kde se pěstuje taoismus a konfuciánství a jak jsou rozšířené? b) K jakému časovému období se obrátíme, abychom prozkoumali tato učení?

‚AŤ kvete sto květů, ať soupeří sto škol.‘ Toto rčení, které se stalo známým díky Mao Ce–tungově proslovu z roku 1956, bylo vlastně parafrází výroku, který používali čínští učenci k popisu éry nazývané období Válčících států, jež probíhala v Číně od pátého do třetího století př. n. l. Tou dobou se mocná dynastie Čou (asi 1122–256 př. n. l.) rozložila  v systém volně svázaných feudálních států, jež spolu k velké tísni prostých lidí neustále válčily.

2. a) Co vedlo ke „stu školám“ myšlení? b) Co zůstalo ze „sta škol“?

² Rozvrat a utrpení způsobené válkami vážně oslabily autoritu tradiční vládnoucí třídy. Prosté lidi neuspokojovalo podřizovat se vrtochům a úkladům aristokracie a mlčky trpět následky. Proto dlouho potlačované myšlenky a naděje vyrazily jako „sto květů“. Různé myslitelské školy předkládaly své představy o vládě, společenském řádu, chování a etice, stejně jako o námětech zemědělství, hudby a literatury a doufaly, že povedou k obnovení normálního života. Prosluly jako „sto škol“. Většina z nich nezanechala trvalé stopy. Dvě školy však vynikly tak, že ovlivňovaly život v Číně přes dva tisíce let. Časem se jim začalo říkat taoismus a konfuciánství.

Tao — co to je?

3. a) Co je čínský pojem tao? b) O čem věřili Číňané, že je příčinou všeho, když ne stvořitel? (Srovnej Hebrejcům 3:4.)

³ Máme-li pochopit, proč taoismus a konfuciánství získaly takový hluboký a trvalý vliv na Číňany, stejně jako na Japonce a Korejce i jiné okolní národy, je třeba trochu porozumět základnímu čínskému pojmu tao. Slovo samo znamená „cesta, silnice nebo stezka“. V přeneseném smyslu může znamenat i „metoda, princip nebo učení“. Harmonie a řád, které Číňané pozorovali ve vesmíru, byly pro ně projevem taa, jakési božské vůle či zákona existujícího ve vesmíru a řídícího jej. Jinými slovy, místo aby věřili v Boha stvořitele, který ovládá vesmír, věřili v prozřetelnost,  vůli nebe nebo prostě samo nebe jako příčinu všeho.

4. Jak uplatňovali Číňané pojem tao na lidské záležitosti? (Srovnej Přísloví 3:5, 6.)

⁴ Když uplatňovali pojem taa na lidské záležitosti, věřili, že existuje přirozená a správná cesta, jak dělat každou věc, a že všechno a každý má své náležité místo a svou náležitou funkci. Věřili například, že plní-li vládce svou povinnost tím, že zachází s lidmi podle práva a dbá na obětní rituály patřící nebi, národ bude mít mír a blahobyt. Podobně když budou lidé ochotni hledat cestu neboli tao a půjdou po ní, vše bude v souladu, pokoji a dobře poběží. Půjdou-li však proti ní nebo jí budou vzdorovat, povede to ke zmatku a pohromě.

5. a) Jaký je taoistický přístup k tau? b) Jaký je konfuciánský přístup k tau? c) Jaké otázky vyžadují odpověď?

⁵ Tato myšlenka, jít s taem a nebránit jeho průběhu, je ústředním prvkem čínského filozofického a náboženského myšlení. Dá se říci, že taoismus a konfuciánství jsou dvě různá vyjádření téhož pojetí. Taoismus volí mystický přístup a ve své původní podobě doporučuje nečinnost, ztišení a trpnost, vyhýbání se společnosti a návrat k přírodě. Jeho základní myšlenkou je, že všechno dopadne dobře, jestliže lidé složí ruce do klína a nechají přírodu jít svou cestou. Konfuciánství zase volí pragmatický přístup. Vyučuje, že společenský řád bude zachován, když každá  osoba bude hrát svou určenou úlohu a konat svou povinnost. Proto kodifikuje všechny lidské a společenské vztahy — vládce–poddaný, otec–syn, manžel–manželka, a tak dále — a pro všechny opatřuje vodítka. To přirozeně vyvolává následující otázky: Jak tyto dva systémy vznikly? Kdo byli jejich zakladatelé? Jak se dnes uplatňují? A čeho dosáhly, pokud jde o lidské hledání Boha?

Taoismus — filozofický počátek

6. a) Co je známo o zakladateli taoismu? b) Jak se stal zakladatel taoismu známý jako Lao–c’?

⁶ Ve svých raných stádiích byl taoismus spíš filozofií než náboženstvím. Jeho zakladatel Lao–c’ byl nespokojen se zmatky a vřavou své doby a hledal úlevu v úniku před společností a v návratu k přírodě. O tomto muži, který údajně žil v šestém století př. n. l. — a i to je nejisté —, se mnoho neví. Běžně se mu říkalo Lao–c’, což znamená „Starý mistr“ nebo „Stařec“, protože podle legendy jej matka nosila tak dlouho, že při narození měl již bílé vlasy.

7. Co se dozvídáme o Lao–c’ ze „Zápisků historika“?

⁷ Jediný oficiální záznam o Lao–c’ je v Š’–ťi (Zápiscích historika) od S’–ma Čchiena, váženého dvorního historika z druhého a prvního století př. n. l. Podle tohoto pramene bylo Lao–c’ovo skutečné jméno Li Er. Sloužil jako úředník v císařských archívech v Lao–jangu ve střední Číně. Zajímavější je však toto vyprávění o Lao–c’:

„Lao–c’ sídlil většinu života v Čou. Když předvídal úpadek Čou, odešel a přišel na hranici. Celník Jin Si řekl: ‚Pane, když je vám libo odejít do  ústraní, prosím vás, abyste kvůli mně napsal knihu.‘ Nato napsal Lao–c’ knihu o dvou částech, která se skládala z pěti tisíc a více slov, v níž hovořil o pojmech Cesty [tao] a Moci [te]. Pak odešel. Nikdo neví, kde zemřel.“

8. a) Jakou knihu prý sepsal Lao–c’? b) Proč se kniha různě vykládá?

⁸ Mnoho učenců o autentičnosti této zprávy pochybuje. Tak či onak vznikla kniha známá jako Tao–te–ťing (česky překládaná jako „Kniha o cestě a ctnosti“) a považuje se za základní text taoismu. Je psána ve stručných, hádankovitých verších, z nichž některé mají jen tři nebo čtyři slova. Z toho důvodu a také proto, že od doby Lao–c’ se význam některých znaků značně změnil, má kniha mnoho různých výkladů.

Pohled na „Tao–te–ťing“

9. Jak popsal Lao–c’ tao v Tao–te–ťingu?

⁹ V Tao–te–ťing vykládal Lao–c’ tao, konečnou cestu přírody, a uplatňoval ji na každou rovinu lidské činnosti. Pro představu citujeme z moderního anglického překladu od Gia-fu–Fenga a Jane Englishové. O tau se tam říká:

 „[Bylo] cosi tajemně utvořeného,

zrozeného před nebem a zemí. . .

Snad je to matka deseti tisíc věcí.

Nevím, jak se to jmenuje.

Říkejme tomu tao.“ — Kapitola 25.

„Všechny věci pocházejí z taa.

Jsou živeny ctností [te].

Jsou vytvořeny z látky.

Jsou tvarovány prostředím.

Tak všech deset tisíc věcí uznává tao

a ctí ctnost [te].“ — Kapitola 51.

10. a) Co je cílem taoismu? b) Jak se tento taoistický názor uplatňuje na lidské chování?

¹⁰ Co můžeme vyvodit z těchto hádankovitých pasáží? Že pro taoisty je tao nějaká tajemná kosmická síla, jež je odpovědná za hmotný vesmír. Cílem taoismu je vyhledat tao, nechat svět za sebou a splynout  s přírodou. Toto pojetí se zračí i v taoistickém pohledu na lidské chování. Zde je vyjádření tohoto ideálu v Tao–te–ťingu:

„Raději nedoplň než naplň po okraj.

Přebruš čepel, a ostří se brzy ztupí.

Nahromaď zásobu zlata a nefritu, a nikdo ji neochrání.

Žádej o bohatství a tituly, a přijde pohroma.

Odejdi na odpočinek, když je práce hotova.

To je nebeská cesta.“ — Kapitola 9.

11. Jak lze popsat taoistický ideál?

¹¹ Těchto několik příkladů ukazuje, že alespoň zpočátku byl taoismus v podstatě filozofickou školou. Byla to reakce na křivdy, utrpení, pustošení a marnost, které přinesla drsná vláda dobového feudálního systému, a taoisté věřili, že pokoj a soulad najdou tehdy, vrátí-li se k tradici z dob, než přišli králové a ministři, kteří panovali nad prostým lidem. Jejich ideálem bylo žít poklidným venkovským životem v jednotě s přírodou. — Přísloví 28:15; 29:2.

Druhý mudrc taoismu

12. a) Kdo byl Čuang Čou? b) Co dodal k původnímu učení Lao–c’?

¹² Filozofii Lao–c’ dovedl o krok dál Čuang Čou neboli Čuang–c’, což znamená „mistr Čuang“ (369–286 př. n. l.), jenž byl považován za nejvýznačnějšího nástupce Lao–c’. Ve své knize Čuang–c’ nejen rozpracoval tao, ale také vykládal o představách jin a jang, poprvé rozvinutých v I–ťingu. (Viz stranu 83.) Z jeho pohledu nic není skutečně trvalé  nebo absolutní, ale všechno proudí mezi dvěma protiklady. V kapitole „Podzimní povodeň“ napsal:

„Nic ve vesmíru není trvalé, neboť všechno žije pouze do smrti. Jen tao, jež nemá počátek ani konec, trvá navždy. . . Život lze přirovnat k rychlému koni pádícímu tryskem — mění se neustále a průběžně v každém zlomku sekundy. Co bys měl dělat? Co bys neměl dělat? Vždyť na tom vlastně vůbec nezáleží.“

13. a) Jaký je taoistický názor na život v Čuang–c’ově zpracování? b) Jaký sen Čuang–c’ je nejznámější?

¹³ Tato filozofie netečnosti vede taoisty k názoru, že nemá smysl dělat cokoli, co by překáželo tomu, co uvedla v chod příroda. Dříve nebo později se všechno vrátí ke svému protikladu. Ať je situace jakkoli nesnesitelná, brzy se zlepší. Ať je situace jakkoli příjemná, brzy pomine. (V protikladu k tomu viz Kazatele 5:18, 19.) Pro tento filozofický pohled na život je typický sen Čuang–c’, podle kterého si jej prostí lidé nejlépe pamatují:

„Jednou se Čuang Čouovi zdálo, že je motýlem, poletujícím motýlem, který byl šťastný a dělal, co mu bylo libo. Nevěděl, že je Čuang Čou. Náhle se probudil a hle, byl hmotným a skutečným Čuang Čouem. Nevěděl však, zda je Čuang Čouem, jemuž se zdálo, že je motýlem, nebo motýlem, jemuž se zdá, že je Čuang Čouem.“

14. V jakých oblastech se zračí vliv taoismu?

¹⁴ Vliv této filozofie se zračí v básnickém a malířském stylu čínských umělců pozdějších generací. (Viz stranu 171.) Taoismus však dlouho nezůstal pasivní filozofií.

 Od filozofie k náboženství

15. a) K jaké myšlence vede taoisty zaujetí přírodou? b) Jaké výroky v Tao te–ťingu přispěly k takové myšlence?

¹⁵ Ve své snaze splynout s přírodou byli taoisté posedlí její bezvěkostí a schopností obnovovat se. Spekulovali, že životem v souladu s taem neboli s cestou přírody by člověk nějak mohl proniknout k tajům přírody a stát se imunním vůči tělesné úhoně, chorobám, dokonce i smrti. Ačkoli Lao–c’ z toho neučinil spornou otázku, v Tao–te–ťingu jsou pasáže, které to trochu naznačují. Například 16. kapitola říká: „Být zajedno s taem je věčné. A třebaže tělo umírá, tao nikdy nepomine.“ *

16. Jak přidaly spisy Čuang–c’ k magické víře taoismu?

¹⁶ Čuang-c’ také přispěl k takovým spekulacím. Například v dialogu v Čuang–c’ se jedna bájná postava ptá jiné: „Jsi vysokého věku, a přece máš dětskou pleť. Jak to?“ Druhá odpovídá: „Naučil jsem se tao.“ O jiném taoistickém filozofovi napsal Čuang–c’: „Nyní mohl Lie–c’ létat s větrem. Šťastně plul v chladném vánku a nesl se patnáct dnů, než se vrátil. Mezi smrtelníky, kteří dosáhnou štěstí, je takový muž vzácný.“

17. Jaké taoistické zvyklosti vyplynuly z ranějších spekulací a k čemu to vedlo? (Srovnej Římanům 6:23; 8:6, 13.)

¹⁷ Podobné historky rozpalovaly představivost taoistů a ti začali experimentovat s meditací, dietou a dechovými cviky, jež mohly údajně oddálit tělesný rozklad a smrt. Brzy začaly kolovat legendy o nesmrtelných, kteří dovedli létat na oblacích, po libosti  se objevovali a mizeli a kteří žili na posvátných horách nebo odlehlých ostrovech po nesčetné roky a živili se rosou nebo čarovným ovocem. Čínské dějiny uvádějí, že v roce 219 př. n. l. císař Š–chuang–ti z dynastie Čchin vyslal flotilu s třemi tisíci chlapců a dívek, aby našla bájný ostrov Pcheng–laj, sídlo nesmrtelných, a přivezla zpět bylinu nesmrtelnosti. Netřeba říkat, že se s elixírem nevrátili, ale tradice praví, že osídlili ostrovy nyní známé jako Japonsko.

18. a) Jaká taoistická myšlenka stojí za ‚pilulkami nesmrtelnosti‘? b) Jaké jiné magické zvyklosti vypěstoval taoismus?

¹⁸ Za dynastie Chan (206 př. n. l.—220 n. l.) dosáhly magické praktiky taoismu nového vrcholu. Říkalo se, že císař Wu Ti sice prosazoval jako oficiální státní učení konfuciánství, ale velmi ho přitahovala taoistická myšlenka tělesné nesmrtelnosti. Zejména ho zaujala alchymistická výroba ‚pilulek nesmrtelnosti‘. Podle názoru taoistů vzniká život kombinací protichůdných sil jin a jang (ženské a mužské). Proto alchymisté napodobovali přírodní proces slučováním olova (temného čili jin) a rtuti (světlé neboli jang) a domnívali se, že výsledkem bude pilulka nesmrtelnosti. Taoisté také pěstovali cvičení podobná jogínským, techniky ovládání dechu, různá dietní omezení a sexuální zvyklosti, o nichž se věřilo, že posilují životní energii a prodlužují život. K jejich náležitostem patřily magické talismany, které prý činily jejich vlastníka neviditelným a nezranitelným nebo umožňovaly chodit po vodě či létat prostorem. Měli také magické pečeti, obvykle se symbolem jin–jang, jež připevňovali na  budovy a nad vchody, aby zapudili zlé duchy a dravou zvěř.

19. Jak byl taoismus zorganizován?

¹⁹ Ve druhém století n. l. již byl taoismus organizován. Jistý Čang Ling neboli Čang Tao-ling vytvořil v západní Číně tajnou taoistickou společnost a provozoval magické léčení a alchymii. Protože se od každého člena požadoval poplatek pěti pecků rýže, jeho hnutí proslulo jako „taoismus pěti pecků rýže“ (wu–tou–mi tao). * Čang tvrdil, že obdržel osobní zjevení od Lao–c’, a stal se prvním „nebeským  mistrem“. Nakonec se mu údajně podařilo vyrobit elixír života a živý se vznesl do nebe na tygru z hory Lung–hu (Dračí–tygří hory) v provincii Kiangsi. Čang Tao-lingem začala staletá posloupnost taoistických „nebeských mistrů“ a o každém z nich se říkalo, že je novým Čangovým vtělením.

Střetnutí s buddhismem

20. Jak se taoismus pokoušel čelit vlivu buddhismu?

²⁰ V sedmém století, za dynastie Tchang (618–907 n. l.), pronikal do čínského náboženského života buddhismus. Taoismus se proti tomu prosazoval jako náboženství s čínskými kořeny. Lao–c’ byl zbožněn a taoistické spisy kanonizovány. Stavěly se chrámy, mužské i ženské kláštery a zřizovaly se mužské i ženské mnišské řády, více méně podle buddhistického vzoru. Navíc přijal taoismus do svého panteonu mnohé bohy, bohyně, víly a nesmrtelné z čínského folklóru jako Osm nesmrtelných (pa sien), boha domácího krbu (Cao–šen), městské bohy (Čcheng Chuang) a strážce dveří (Man–šen). Tak vznikl slepenec spojující prvky buddhismu, tradiční pověry, spiritismus a uctívání předků. — 1. Korinťanům 8:5.

21. V co se nakonec proměnil taoismus a jak?

²¹ Časem taoismus pomalu upadl v systém modlářství a pověr. Každý prostě uctíval své oblíbené bohy a bohyně v místních chrámech, prosil je o ochranu před zlem a o pomoc při získávání pozemského bohatství. Kněží se najímali, aby řídili pohřby, vybírali příznivá místa pro hroby, domy a obchody, rozmlouvali s mrtvými, odháněli zlé duchy a strašidla, slavili svátky a konali rozličné jiné obřady. Co tedy začalo jako škola mystické filozofie,  se proměnilo v náboženství hluboko pohroužené do víry v nesmrtelné duchy, pekelný oheň a polobohy — představy načerpané ze stojaté tůně falešné věrouky starověkého Babylóna.

Druhý vynikající čínský mudrc

22. Jaká myslitelská škola v Číně převládla a o jakých otázkách potřebujeme uvažovat?

²² Sledovali jsme vznik, vývoj a úpadek taoismu. Připomeňme si však, že to byla jen jedna ze „sta škol“, které kvetly v Číně v období Válčících států. Jiná  škola, jež časem vynikla, dokonce získala vedoucí postavení, bylo konfuciánství. Proč však konfuciánství tak vyniklo? Ze všech čínských mudrců je mimo Čínu bezpochyby nejznámější Konfucius. Ale kdo to vlastně byl? A co učil?

23. Jaké osobní údaje o Konfuciovi jsou uvedeny v „Zápiscích historika“?

²³ Ohledně Konfucia se opět obraťme k Š’–ťi (Zápiskům historika) S’–ma Čchiena. Na rozdíl od krátkého zápisu o Lao–c’ nalézáme rozsáhlý životopis Konfuciův. Zde jsou některé osobní údaje citované z překladu učence Lin Jü–tchanga:

„Konfucius se narodil ve městě Cou, v okresu Čchang–ping, v zemi Lu. . . [Jeho matka] se modlila u pahorku Ni–čchiou a v odpověď na svou modlitbu počala Konfucia ve dvacátém druhém roce vévody Sianga z Lu (551 př. n. l.). Při narození měl na hlavě patrný hrbolek, a proto byl nazván Čchiou (totiž „pahorek“). Jeho literární jméno bylo Čung–ni a jeho příjmení Kchung.“ *

24. Co se stalo během Konfuciova raného života?

²⁴ Krátce po narození mu zemřel otec, ale matka se mu přes svou chudobu postarala o řádné vzdělání. Chlapec si vypěstoval živý zájem o historii, poezii a hudbu. Podle Hovorů, jedné z konfuciánských Čtyř knih, se od patnácti let věnoval vědeckému bádání. V sedmnácti letech se stal menším vládním úředníkem v rodném státě Lu.

25. Jak zapůsobila na Konfucia matčina smrt? (Srovnej Kazatele 9:5, 6; Jana 11:33, 35.)

 ²⁵ Jeho finanční situace se zřejmě zlepšila, takže se v devatenácti oženil a příští rok měl syna. Když mu ale bylo kolem pětadvaceti, zemřela mu matka. Zřejmě to na něho silně zapůsobilo. Jako pečlivý dodržovatel starobylých tradic odešel z veřejného života a dvacet sedm měsíců truchlil pro matku u jejího hrobu. Tak se stal pro Číňany klasickým příkladem synovské úcty.

Konfucius jako učitel

26. Jakého povolání se chopil Konfucius po matčině smrti?

²⁶ Nato opustil svou rodinu a stal se putujícím učitelem. Vyučoval hudbě, literatuře, občanské nauce, etice a přírodovědě, to znamená všemu, co bylo  o tom tehdy známo. Zřejmě si získal nemalé jméno, protože se říká, že měl v jednu dobu celkem 3 000 žáků.

27. Co je známo o Konfuciovi jako učiteli? (Srovnej Matouše 6:26, 28; 9:16, 17; Lukáše 12:54–57; Jana 4:35–38.)

²⁷ V Orientu je Konfucius ctěn především jako mistrovský učitel. Epitaf na jeho hrobě v Čchü–fu v provincii Čantung říká prostě: „Starodávný, přesvatý učitel“. Jeden západní spisovatel popisuje jeho učitelskou metodu takto: „Chodil ‚z místa na místo provázen těmi, kteří vstřebávali jeho názory na život‘. Když putovali někam daleko, jezdíval na voze taženém volem. Pomalý krok zvířete umožňoval žákům, aby ho sledovali pěšky, a je zřejmé, že námět jeho přednášek často poskytly příhody na cestě.“ Je zajímavé, že Ježíš později a nezávisle na něm používal podobnou metodu.

28. Co podle čínského spisovatele Lin Jü–tchanga udělalo z Konfucia ctěného učitele?

²⁸ Konfucius se stal váženým učitelem u Orientálců bezpochyby proto, že byl sám dobrým badatelem, zejména v oblasti historie a etiky. „Lidi ke Konfuciovi nepřitahovalo ani tak to, že byl nejmoudřejší muž své doby, jako to, že byl nejučenější, jediný ve své době, kdo je mohl poučit o starobylých knihách a starobylé učenosti,“ napsal Lin Jü–tchang. Lin poukázal na jeho lásku k poznání jako snad na hlavní důvod, proč konfuciánství zvítězilo nad jinými myslitelskými školami, a shrnul to takto: „Konfuciánští učitelé měli něco konkrétního k vyučování, a konfuciánští žáci měli něco konkrétního k naučení,  totiž historické vědomosti, zatímco jiné školy byly nuceny nabízet pouze vlastní mínění.“

„Nebe mě zná!“

29. a) Jaká byla Konfuciova skutečná ctižádost v životě? b) Jak se snažil svou ctižádost uskutečnit a k čemu to vedlo?

²⁹ Přes své učitelské úspěchy Konfucius nepovažoval učitelství za své životní dílo. Domníval se, že jeho myšlenky o etice a morálce by mohly zachránit nepokojný svět jeho dnů, kdyby je panovníci chtěli uplatnit tím, že by jeho nebo jeho žáky zaměstnali ve své vládě. Proto se skupinkou svých nejbližších učedníků opustil rodný stát Lu a cestoval ze státu do státu a snažil se najít moudrého panovníka, který by přijal za své jeho myšlenky o vládě a společenském řádu. K čemu to vedlo? Š’–ťi uvádí: „Nakonec odešel z Lu, byl opuštěn v Čchi, byl vyhnán ze Sung a Wei, trpěl nouzí mezi Čchan a Cai.“ Po čtrnácti letech putování se vrátil do Lu, zklamaný, ale ne zlomený.

30. Jaká literární díla tvoří základ konfuciánství?

³⁰ Po zbytek svých dnů se oddával literární práci a vyučování. (Viz rámeček, strana 177.) Přestože bezpochyby naříkal nad tím, že mu už není věnována pozornost, řekl: „Nereptám proti nebi. Nestěžuji si na člověka. Tady na zemi pokračuji ve svém studiu a jsem ve styku s nebem nahoře. Nebe mě zná!“ Nakonec roku 479 př. n. l. zemřel ve věku třiasedmdesáti let.

Podstata konfuciánských myšlenek

31. Jaká byla podle Konfuciova učení cesta k dosažení společenského pořádku?

³¹ Ačkoli Konfucius vynikl jako učenec a učitel,  jeho vliv se rozhodně neomezil jen na intelektuální kruhy. Konfuciovi také nešlo jen o to, aby vyučoval pravidlům chování nebo morálce, ale také o obnovu pokoje a řádu ve společnosti, která byla v té době rozvrácena stálým válčením mezi feudálními pány. Proto Konfucius učil, že se každý, od císaře až po prostý lid, musí poučit, jakou úlohu má hrát ve společnosti, a měl by také podle toho žít.

32, 33. a) Co byl konfuciánský pojem li? b) K čemu mělo podle Konfucia vést uplatňování li?

³² Tento pojem je v konfuciánství známý jako li, což znamená slušnost, zdvořilost, řád věcí, a přeneseně rituál, obřad a hlubokou úctu. Na otázku: „Co je to velké li?“ podal Konfucius následující vysvětlení:

„Ze všeho, čím lidé žijí, je největší li. Bez li nevím, jak správně uctívat vesmírné duchy ani jak nastolit patřičné postavení krále a ministrů, vládce  a ovládaných, starších a mladších, ani jak nastolit mravné vztahy mezi pohlavími, mezi rodiči a dětmi a mezi bratry, ani jak rozlišit různé stupně vztahů v rodině. Proto má šlechetný muž li v tak vysoké úctě.“

³³ Li je tedy pravidlo chování, podle něhož pravý šlechetný muž (ťün–c’, někdy překládané „nadřazený muž“) řídí všechny své společenské vztahy. Když se o to snaží všichni, „všechno je v pořádku — v rodině, ve státě i ve světě“, řekl Konfucius, a tehdy se děje tao neboli nebeská cesta. Ale jak má být li vyjádřeno? To nás přivádí k dalšímu z ústředních pojmů konfuciánství — k žen, k lidskosti neboli lidské srdečnosti.

34. Co je konfuciánský pojem žen a jak pomáhá řešit společenské zlořády?

³⁴ Zatímco li zdůrazňuje omezování vnějšími pravidly, žen se týká lidské povahy neboli vnitřního člověka. Konfuciánské pojetí, zejména jak je vyjádřil Konfuciův nejpřednější učedník Mencius, tkví v tom, že lidská povaha je v základu dobrá. Řešení všech společenských neduhů tedy spočívá v zušlechťování sebe sama, a to začíná vzděláním a poznáním. Úvodní kapitola Velkého učení říká:

„Když je dosaženo pravého poznání, potom se vůle stává upřímnou; když je vůle upřímná, potom se srdce napravuje. . .; když se srdce napraví, zušlechtí se osobní život; když se zušlechtí osobní život, potom se urovná rodinný život; když se urovná rodinný život, potom se uspořádá národní život; a když je národní život spořádaný,  potom je v tomto světě pokoj. Od císaře po prosté lidi musí všichni pohlížet na zušlechťování osobního života jako na kořen nebo základ.“

35. a) Jak lze shrnout zásady li a žen? b) Jak se to vše zračí v čínském pohledu na život?

³⁵ Vidíme tedy, že podle Konfucia zachovávání li umožní lidem, aby se v každé situaci chovali náležitě, a pěstování žen způsobí, že budou s každým zacházet laskavě. Teoreticky by to mělo vést k pokoji a souladu ve společnosti. Konfuciánský ideál založený na zásadách li a žen lze shrnout takto:

„Laskavost u otce, synovská úcta u syna,

ušlechtilost u nejstaršího bratra, pokora a úcta u mladšího,

 spravedlivé chování u manžela, poslušnost u manželky,

lidská ohleduplnost u starších, uctivost u mladších,

blahovůle u vladařů, loajalita u ministrů a poddaných.“

To vše pomáhá vysvětlit, proč většina Číňanů i jiných Orientálců klade takový důraz na rodinné svazky, na pracovitost, vzdělání a na to, aby každý znal své místo a podle toho se choval. Ať už je tedy tomu jakkoli, tyto konfuciánské pojmy se během staletí hluboce vryly do čínského vědomí.

 Konfuciánství se stává státním náboženstvím

36. Jak dosáhlo konfuciánství postavení státního náboženství?

³⁶ Vzestupem konfuciánství skončilo „sto škol“. Císařové dynastie Chan nalezli v konfuciánském učení a loajalitě k vladaři právě ten návod, který potřebovali k upevnění moci trůnu. Za císaře Wu Ti, o němž jsme se již zmiňovali ve spojitosti s taoismem, bylo konfuciánství povýšeno na státní náboženství. Za státní úředníky byli vybíráni jen muži zběhlí v konfuciánských klasických dílech a každý, kdo chtěl vstoupit do vládních služeb, musel projít celonárodními zkouškami založenými na klasických dílech konfuciánství. Konfuciánské obřady a rituály se staly náboženstvím královského domu.

37. a) Jak se stalo konfuciánství náboženstvím? b) Proč je ve skutečnosti konfuciánství víc než jen filozofie?

³⁷ Tato změna velmi rychle vyvýšila Konfuciovo postavení v čínské společnosti. Císaři dynastie Chan zahájili tradici předkládání obětí u Konfuciova hrobu. Byly mu uděleny čestné tituly. Potom v roce 630 n. l. tchangovský císař Tchaj–cung nařídil, aby byl v každé provincii a okrese v celé říši zbudován státní Konfuciův chrám a aby se pravidelně předkládaly oběti. Ve všech praktických ohledech byl Konfucius povýšen do postavení boha, a konfuciánství se stalo náboženstvím těžko odlišitelným od taoismu a buddhismu. — Viz rámeček, strana 175.

Dědictví moudrosti Východu

38. a) Co se stalo s taoismem a konfuciánstvím od roku 1911? b) Co však stále platí o základních pojmech těchto náboženství?

³⁸ Od konce dynastického panství v Číně roku 1911 byly konfuciánství a taoismus hodně kritizovány,  ano dokonce pronásledovány. Taoismus byl znevážen kvůli svým magickým a pověrčivým zvyklostem a konfuciánství bylo označeno jako feudalistické, podporující otrockou mentalitu, aby lid, zejména ženy, udržovalo v poddanosti. I přes takové oficiální odsudky jsou základní pojmy těchto náboženství tak hluboko vštípeny do čínské mysli, že mají dosud silný vliv na mnoho lidí.

39. Co říká jedna novinová zpráva o pověrečných náboženských zvyklostech v Číně?

³⁹ Například pod záhlavím „Čínské náboženské obřady vzácné v Pekingu, ale kvetou v přímořských krajích“, uvedl kanadský list Globe and Mail v roce 1987, že téměř po čtyřiceti letech ateistické vlády v Číně jsou na venkově dosud běžné pohřební obřady, chrámové služby a mnohé pověrečné zvyklosti. „Většina vesnic má svého feng–šuej, obvykle staršího usedlíka, který umí číst z větru (feng) a vody (šuej), aby určil nejpříznivější místo pro všechno, od rodinného hrobu a nového domu až po nábytek v pokoji,“ říká zpráva.

40. Jaké náboženské zvyklosti lze vidět na Tchaj–wanu?

⁴⁰ Jinde se vyskytuje taoismus a konfuciánství všude, kde přežívá čínská kultura. Na Tchaj–wanu jeden muž, který se prohlašuje za potomka Čang Tao-linga, předsedá jako „nebeský mistr“ s mocí dosazovat taoistické kněze (tao–š’). Jako patronka ostrova, námořníků a rybářů se uctívá oblíbená bohyně Ma–cu, označovaná jako „Svatá matka v nebi“. Prostí lidé se vesměs věnují přinášení obětních darů a obětí duchům hor, řek a hvězd, patronům  všech řemesel a bohům zdraví, štěstí a bohatství. *

41. Jak se konfuciánství jako náboženství pěstuje dnes?

⁴¹ A co konfuciánství? Jeho náboženská úloha poklesla v národní památku. V Konfuciově rodišti Čchü–fu udržuje čínský stát Konfuciův chrám a rodinné sídlo jako turistické atrakce. Podle časopisu China Reconstructs se tam konají představení „předvádějící rituál uctívání Konfucia“. A v Singapuru, na Tchaj–wanu, v Hongkongu a na jiných místech ve východní Asii lidé stále slaví Konfuciovy narozeniny.

42. Jak jsou taoismus a konfuciánství nedostatečné jako vodítka při hledání pravého Boha?

⁴² Na konfuciánství a taoismu vidíme, jak systém založený na lidské moudrosti a uvažování bez ohledu na to, jak je logický a dobře myšlený, nepostačuje při hledání pravého Boha. Proč? Protože opomíjí jeden podstatný prvek, totiž vůli a požadavky osobního Boha. Konfuciánství se obrací k lidské povaze jako k síle, která podněcuje k dobrému jednání, a taoismus se obrací k přírodě samotné. To je však důvěra na nepravém místě, protože znamená pouze uctívat stvořené věci místo stvořitele. — Žalm 62:9; 146:3, 4; Jeremjáš 17:5.

43. Jak překážejí náboženské tradice Číňanům v hledání pravého Boha?

⁴³ Na druhé straně, tradice uctívání předků a model, hluboká úcta ke kosmickému nebi, ctění duchů  v přírodě a s tím vším spojené rituály a obřady zapustily tak hluboké kořeny v čínském myšlení, že jsou přijímány jako samozřejmá pravda. Často je velmi těžké mluvit s Číňanem o osobním Bohu nebo stvořiteli, protože je mu tento pojem zcela cizí. — Římanům 1:20–25.

44. a) Jak reaguje uvažující mysl na divy přírody? b) K čemu jsme povzbuzováni?

⁴⁴ Je nepopiratelné, že příroda je plná velkých divů a moudrosti a že my lidé jsme obdařeni úžasnými dary rozumu a svědomí. Ale jak bylo ukázáno v kapitole o buddhismu, divy ve světě přírody přivedly uvažující lidi k závěru, že musí existovat nějaký plánovač nebo stvořitel. (Viz strany 151–2.) Není potom logické, že bychom se měli snažit tohoto stvořitele nalézt? Stvořitel nás k tomu také vybízí: „Vysoko pozvedněte oči a vizte. Kdo stvořil tyto věci? Je to Ten, kdo vyvádí jejich vojsko dokonce podle počtu, všechny je dokonce nazývá jménem.“ (Izajáš 40:26) Tak se dozvíme, nejen kdo je stvořitel, totiž Jehova Bůh, ale také co pro nás chystá v budoucnosti.

45. O jakém jiném orientálním náboženství budeme uvažovat dále?

⁴⁵ Kromě buddhismu, konfuciánství a taoismu, které sehrály velkou roli v náboženském životě lidí v Orientu, existuje tu ještě jiné náboženství, pouze pro japonský lid — šintoismus. Čím se odlišuje? Jaký má původ? Dovedlo lidi k pravému Bohu? O tom budeme uvažovat v příští kapitole.

[Poznámky pod čarou]

[Studijní otázky]

[Rámeček na straně 175]

Konfuciánství — filozofie, nebo náboženství?

Protože se Konfucius málo vyjadřoval o Bohu, mnozí vidí v konfuciánství jen filozofii, a ne náboženství. Přesto to, co říkal a dělal, ukazovalo, že je nábožný. Vysvítá to ze dvou věcí. Zaprvé měl uctivou bázeň z nadřazené kosmické duchovní moci, jíž Číňané říkají tchien neboli Nebe, kterou považoval za zdroj vší ctnosti a mravního dobra a jejíž vůle podle jeho názoru řídí vše. Zadruhé kladl velký důraz na pečlivé zachovávání rituálů a obřadů vztahujících se k uctívání nebe a duchů zesnulých předků.

Ačkoli Konfucius tyto názory nikdy neprosazoval jako druh náboženství, pro generace Číňanů se vlastně náboženstvím staly.

 [Rámeček a obrázky na straně 177]

Konfuciánské Čtyři knihy a Pět klasických děl

Čtyři knihy

1. Velké učení (Ta–süe), základ vzdělání ušlechtilého muže, první text, který se učili školáci ve staré Číně

2. Učení středu (Čung–jung), pojednání o rozvíjení lidské povahy umírněností

3. Hovory (Lun–jü), sbírka Konfuciových výroků považovaná za hlavní zdroj konfuciánského myšlení

4. Kniha Menciova (Meng-c’), spisy a výroky Konfuciova největšího učedníka Meng–c’ neboli Mencia

Pět klasických děl

1. Kniha písní (Š–ťing), 305 básní zobrazujících všední život v rané době Čou (1000–600 př. n. l)

2. Kniha dokumentů (Šu–ťing), zahrnuje čtyři knihy o čínské historii od období vladaře Jü až po dynastii Čou

3. Kniha proměn (I–ťing), kniha věštectví založená na výkladech 64 možných kombinací šesti celých nebo neúplných řádků

4. Kniha obřadů (Li–ťi), sbírka pravidel pro obřady a rituály

5. Letopisy jara a podzimu (Čchun-čchiou), dějiny Konfuciova rodného státu od roku 722 do roku 481 př. n. l.

[Obrázky]

Pět klasických děl, nahoře, a vlevo část Velkého učení (jedné ze Čtyř knih), citovaného na straně 181

[Obrázek na straně 163]

Tao, ‚cesta, kterou by měl člověk jít‘

[Obrázek na straně 165]

Lao-c’, filozof taoismu na hřbetě buvola

[Obrázek na straně 166]

Taoistický chrám Ma–cu, „Svaté matky v nebi“, na Tchaj–wanu

[Obrázek na straně 171]

Mlhavé hory, klidné vody, rozhoupané stromy a učenci žijící v ústraní — populární náměty čínského krajinářství — zrcadlí taoistický ideál života v souladu s přírodou

[Obrázky na straně 173]

Starobylá taoistická řezba boha dlouhověkosti s Osmi nesmrtelnými, vlevo.

Vpravo taoistický kněz v úplném rouše při pohřbu

[Obrázek na straně 179]

Konfucius, čínský nejpřednější mudrc, je ctěn jako učitel mravnosti a etiky

[Obrázek na straně 181]

Oslavy s hudbou v Sung Kyun Kwanu, konfuciánském vzdělávacím středisku ze 14. století v korejském Soulu, udržují konfuciánské rituály

[Obrázky na straně 182]

Typický Číňan, ať buddhista, taoista nebo konfucián, zleva, doma vzdává poctu předkům, uctívá boha bohatství a o svátcích obětuje v chrámech