Přejít k článku

Přejít na obsah

Část 3 — Svědky do nejvzdálenější končiny země

Část 3 — Svědky do nejvzdálenější končiny země

Kapitola 22

Část 3 — Svědky do nejvzdálenější končiny země

Celosvětová zpráva o kázání poselství o Království od roku 1935 do roku 1945 je uvedena na stranách 444 až 461. Rok 1935 je velmi významný, protože v té době byla odkryta totožnost velkého zástupu ze Zjevení 7:9. Ve spojitosti se shromažďováním této skupiny začali svědkové Jehovovi rozpoznávat, že jim Bible předkládá daleko větší dílo než kdy předtím. Jak to dělali, když byly národy zataženy do druhé světové války a většina zemí svědky Jehovovy nebo jejich biblickou literaturu zakázala?

CÍLEM služby svědků Jehovových ve třicátých letech bylo, aby se dostali s poselstvím o Království k co největšímu počtu lidí. Jestliže někde zjistili výjimečný zájem, někteří tam třeba zůstali dlouho do noci, vysvětlovali biblické pravdy a odpovídali na otázky, aby uspokojili duchovně hladové. Většinou však prostě používali krátké svědectví, jehož cílem bylo podnítit zájem obyvatelů domů, a ostatní práci pak měla vykonat literatura nebo veřejné biblické přednášky. Úkolem svědků tedy bylo informovat lidi, zasévat semena pravdy o Království.

Intenzívní úsilí dostat se k mnoha lidem s dobrou zprávou

Dílo se konalo s pocitem naléhavosti. Například když si ve třicátých letech Armando Menazzi v argentinské Córdobě přečetl jasně předloženou biblickou pravdu v brožurách Hell (Peklo) a Kde jsou mrtví?, rázně jednal. (Žalm 145:20; Kaz. 9:5; Sk. 24:15) Zapůsobilo na něho, co se dozvěděl, a inspirovala jej horlivost, kterou projevoval Nicolás Argyrós, a tak prodal svou autoopravnu a věnoval se kázání pravdy jako průkopník. Počátkem čtyřicátých let si pak na jeho podnět svědkové v Córdobě koupili starý autobus, vybavili jej lůžky a používali tak, že se deset i více zvěstovatelů vydávalo na kazatelské výpravy, které trvaly jeden, dva týdny, a někdy dokonce i tři měsíce. Při plánování těchto výprav dostávali příležitost k účasti různí bratři a sestry ze sboru. Každý ve skupině měl svou přidělenou práci — úklid, vaření nebo opatřování potravy rybařením a lovem. Tato horlivá skupina kázala dům od domu nejméně v deseti argentinských provinciích, propracovávala města i vesnice a dostávala se i na vzdálené a osamocené farmy.

Podobný duch se projevoval na australském poli. Hodně svědectví bylo vydáno v hustě osídlených městech na pobřeží. Ale tamní svědkové se snažili dostat se také k lidem, kteří žili v odlehlých končinách. A tak se 31. března 1936 vydali Arthur Willis a Bill Newlands na cestu dlouhou plných 19 710 kilometrů, aby vyhledali lidi na ovčích a dobytčích stanicích rozptýlených v pustém vnitrozemí. Většinou ke svému putování neměli silnice, ale jen stezky bušem, pustinou bez stromů, v tíživém vedru a hrozných prašných bouřích. Vytrvale však šli dál. Kdekoli se setkali se zájmem, přehrávali biblické přednášky z desky a zanechávali literaturu. Jindy s nimi chodil John E. (Ted) Sewell; ten se potom dobrovolně nabídl k službě v jihovýchodní Asii.

Území, na něž dohlížela australská odbočka Společnosti, daleko přesahovalo samotnou Austrálii. Zahrnovalo Čínu a souostroví a státy táhnoucí se od Tahiti na východě po Barmu (nyní Myanmar) na západě — vzdálenost 13 700 kilometrů. V té oblasti byla místa jako Hongkong, Indočína (nyní Kambodža, Laos a Vietnam), Nizozemská Východní Indie (k níž patřily například ostrovy Sumatra, Jáva a Borneo), Nový Zéland, Siam (nyní Thajsko) a Malajsko. Nebylo nijak neobvyklé, když si dozorce odbočky, Skot Alexander MacGillivray, pozval do kanceláře některého horlivého mladého průkopníka, ukázal mu na mapě obvod odbočky a zeptal se: ‚Chtěl bys být misionářem?‘ Pak ukázal na území, kde se nekázalo buď ještě vůbec, nebo jen málo, a zeptal se: ‚Jak by se ti líbilo zahájit dílo v tomhle obvodu?‘

Již v první polovině třicátých let někteří z těchto průkopníků vykonali mnoho práce v Nizozemské Východní Indii (nyní Indonésie) a Singapuru. V roce 1935 cestoval Novozélanďan Frank Dewar se skupinou takových průkopníků na lodi Lightbearer až do Singapuru. Pak těsně předtím, než se loď vydala na další cestu k severozápadnímu pobřeží Malajska, řekl kapitán Eric Ewins: „Tak, Franku, jsi na místě. Dál už tě vézt nemůžeme. Vybral sis Siam. Tak běž!“ Frank ovšem na Siam málem zapomněl. Líbila se mu služba se skupinou na lodi. Teď byl ale sám.

Zastavil se v Kuala Lumpuru a zůstal tam, dokud neshromáždí dost peněz na zbytek cesty, ale mezitím se mu tam stala dopravní nehoda — nákladní auto ho srazilo z jízdního kola. Když se uzdravil, s pouhými pěti dolary v kapse nasedl na vlak ze Singapuru do Bangkoku. Věřil však, že se Jehova o něj postará, a začal pracovat. V roce 1931 tam již krátce kázal Claude Goodman, ale když tam v červenci 1936 přijel Frank, nebyli tam žádní svědkové, kteří by ho přivítali. Během několika následujících let se však na díle podíleli i jiní — Willy Unglaube, Hans Thomas a Kurt Gruber z Německa a Ted Sewell z Austrálie. Rozšířili mnoho literatury, ale většinou anglické, čínské a japonské.

Když byl odeslán do ústředí Společnosti dopis, že bratři potřebují literaturu v thajštině, ale nemají překladatele, bratr Rutherford odpověděl: „Já v Thajsku nejsem; jste tam vy. Věřte v Jehovu a pilně pracujte, a překladatele najdete.“ A našli. Čomčaj Intapanová, bývalá ředitelka presbyteriánské dívčí školy v Čiang Mai, přijala pravdu a od roku 1941 překládala biblickou literaturu do thajštiny.

Týden potom, co se Frank Dewar ujal kázání v Bangkoku, dospěl Frank Rice, který byl předtím průkopníkem díla Království na Jávě (nyní součást Indonésie), do svého nového přidělení v tehdejší Francouzské Indočíně. Stejně jako ve svém předešlém obvodu kázal těm, kdo mluvili anglicky, a mezitím se učil místní jazyk. Když propracoval Saigon (nyní Ho Či Minovo Město), dával nějakou dobu hodiny angličtiny, aby si mohl koupit staré auto, s nímž by se dostal na sever země. Nešlo mu o hmotné pohodlí, ale o zájmy Království. (Hebr. 13:5) Cestoval autem, které si koupil, a vydával svědectví ve městech, po vesnicích a na samotách celou cestu až do Hanoje.

Neohroženě vzbuzují zájem veřejnosti

Ve snaze vzbudit zájem o poselství o Království a upozornit lidi na to, že je nutné podniknout rozhodné kroky, používali svědkové v mnoha zemích prostředky, jež vyvolávají pozornost. Poprvé v Glasgowě (Skotsko) roku 1936 upozornili svědkové na sjezdové přednášky tím, že nosili plakáty a v obchodních čtvrtích rozdávali letáky. Dva roky nato, v roce 1938, podnikli v Londýně další nápadnou akci. Nathan H. Knorr a Albert D. Schroeder, kteří později společně sloužili ve vedoucím sboru, vedli průvod takřka tisíce svědků obchodní čtvrtí v centru Londýna. Každý druhý z pochodujících na sobě nesl plakát ohlašující veřejnou přednášku „Hleďte skutečnostem v tvář“, kterou měl v Royal Albert Hall pronést J. F. Rutherford. Ostatní nesli poutače s nápisem „Náboženství je léčka a podvod“. (Tehdy chápali jako náboženství veškeré uctívání, které nebylo v souladu s Božím slovem, Biblí.) Během týdne proložili dosavadní nápisy poutači s heslem „Služte Bohu a Kristu Králi“, aby utlumili nepřátelskou reakci části veřejnosti. Tato činnost nebyla pro mnohé svědky Jehovovy snadná; považovali ji však za další způsob, jak sloužit Jehovovi, za další zkoušku své věrné oddanosti.

Ne každému se líbilo, jak neohroženě upozorňovali svědkové Jehovovi veřejnost na své poselství. Duchovenstvo v Austrálii a na Novém Zélandu činilo nátlak na ředitele rozhlasových stanic, aby potlačili všechno vysílání podporované svědky Jehovovými. V dubnu 1938, když byl bratr Rutherford na cestě do Austrálie, aby tam pronesl rozhlasovou přednášku, veřejní činitelé se dali ovlivnit a zrušili dohodu, podle níž měl použít radnici a rozhlasové zařízení v Sydney. Rychle byl najat sydneyský sportovní stadión, a rozsáhlá publicita v souvislosti s odporem k návštěvě bratra Rutherforda vedla k tomu, že si jeho přednášku přišlo poslechnout ještě víc lidí. Jindy svědkové, když jim byla odepřena možnost použít rozhlas, odpověděli tím, že intenzívně upozorňovali na shromáždění, při nichž se přednášky bratra Rutherforda přehrávaly ze záznamu.

Duchovní v Belgii posílali děti, aby házely po svědcích kamením, a kněží osobně chodili do domácností a zabavovali literaturu, která tam byla předtím zanechána. Některým vesničanům se však líbilo to, co se od svědků Jehovových dozvídali. Často říkali: „Dejte mi několik těch vašich brožur; až přijde kněz, jednu mu dám, abych ho upokojil, a ostatní si nechám ke čtení.“

Příští roky však vedly k ještě silnějšímu odporu proti svědkům Jehovovým a poselství o Království, které ohlašovali.

V Evropě se káže navzdory válečnému pronásledování

Tisíce svědků Jehovových v Belgii, ve Francii, v Německu, v Nizozemsku a v Rakousku byly uvězněny nebo poslány do nacistických koncentračních táborů, protože se nechtěli zříci své víry a přestat kázat. Surové zacházení tam bylo běžné. Ti, kdo ještě nebyli ve vězení, sloužili opatrně. Často pracovali jen s Biblí a jinou literaturu nabízeli jen na opětovných návštěvách u zájemců. Aby se vyhnuli zatčení, zazvonili svědkové v činžovním domě pouze u jedněch dveří a potom šli třeba do jiného domu, nebo zašli jen do jednoho domu v ulici a do dalšího domu pak vešli až v jiné ulici. Ale rozhodně se nebáli vydávat svědectví.

Sotva několik měsíců potom, co gestapo zatklo tisíce svědků a zájemců ve snaze zastavit jejich dílo v celostátním rozsahu, podnikli svědkové 12. prosince 1936 vlastní akci. Bleskovou rychlostí vložili desetitisíce exemplářů tištěné rezoluce lidem v celém Německu do schránek i pod dveře. V rezoluci se protestovalo proti krutému zacházení s křesťanskými bratry a sestrami. Hodinu poté, co roznášení začalo, honila již policie zuřivě ty, kdo rezoluci rozšiřovali, ale v celé zemi se jim podařilo dostat jich do rukou jen asi tucet.

Úřední činitelé byli otřeseni tím, že se uskutečnila taková akce po tom všem, co nacistická vláda udělala pro potlačení díla. Navíc dostali strach z obyvatelstva. Proč? Když totiž policie a jiní uniformovaní úředníci chodili za lidmi do bytů a vyptávali se jich, zda takový leták dostali, většinou to lidé popřeli. A velká většina jej skutečně nedostala. Výtisky byly dány jen dvěma či třem domácnostem v každé budově. To však policie nevěděla. Předpokládala, že leták byl zanechán u každých dveří.

Během následujících měsíců nacističtí představitelé hlasitě popírali obvinění vznesená v této tištěné rezoluci. Proto svědkové, kteří ještě byli na svobodě, rozšířili 20. června 1937 další poselství, otevřený dopis, který nešetřil podrobnostmi o pronásledování, dokument, který jmenoval úředníky a uváděl i data a místa. Gestapo bylo ohromeno tímto veřejným odhalením a tím, že svědkové dokázali něco takového rozšířit.

Četné zkušenosti rodiny Kusserowových z Bad Lippspringe v Německu dosvědčily totéž odhodlání vydávat svědectví. Jedním příkladem je to, co následovalo po veřejné popravě Wilhelma Kusserowa v Münsteru. Nacistický režim ho dal popravit, protože odmítl dopustit se kompromisu ve víře. Jeho matka Hilda šla okamžitě do vězení a naléhavě žádala o jeho tělo, aby je mohli pohřbít. Rodině řekla: „Vydáme velké svědectví lidem, kteří ho znali.“ Wilhelmův otec Franz přednesl na pohřbu modlitbu, která vyjadřovala víru v Jehovova láskyplná opatření. Wilhelmův bratr Karl-Heinz pronesl u hrobu slova útěchy z Bible. Trest za to je neminul, ale pro ně bylo důležité, že vyjádřili úctu k Jehovovi vydáním svědectví o jeho jménu a o jeho Království.

Jak v Nizozemsku sílil válečný tlak, svědkové tam moudře přizpůsobili svá shromáždění této situaci. Scházeli se nyní jen v desetičlenných nebo menších skupinách v domácnostech. Místa shromáždění se často měnila. Každý svědek chodil jen do své vlastní skupiny a nikdo neprozradil adresu, kde se studium konalo, ani příteli, kterému důvěřoval. V té historické době, kdy byly v důsledku války vyháněny z domova celé velké skupiny obyvatel, věděli svědkové Jehovovi, že lidé naléhavě potřebují útěšné poselství, které lze najít jedině v Božím slově, a nebojácně jim je sdělovali. Dopis z kanceláře odbočky však bratrům připomněl obezřetnost, kterou při různých příležitostech projevil Ježíš, když stál proti odpůrcům. (Mat. 10:16; 22:15–22) Když se tedy setkali s někým, kdo projevil nepřátelství, pečlivě si poznamenali adresu, aby se příště postupovalo při propracovávání toho obvodu se zvláštní opatrností.

V Řecku obyvatelstvo během německé okupace velmi trpělo. K nejkrutějšímu zacházení se svědky Jehovovými však došlo následkem zlovolně zkreslených údajů, předaných řeckou ortodoxní církví, která naléhala, aby policie a soudy proti svědkům zakročily. Mnoho svědků bylo uvězněno nebo posláno z domova do vyhnanství někam do zapadlých vesniček nebo byli vykázáni k pobytu v drsných podmínkách na pustých ostrovech. Přesto dál vydávali svědectví. (Srovnej Skutky 8:1, 4.) Často to dělali tak, že mluvili s lidmi v parcích a veřejných zahradách — sedli si k nim na lavičku a vyprávěli jim o Božím Království. Když nalezli opravdový zájem, zapůjčili něco z drahocenné biblické literatury. Taková literatura byla později vrácena a používala se znovu a znovu. Mnozí lidé milující pravdu vděčně přijali pomoc, kterou jim svědkové nabídli, a dokonce se k nim připojovali a společně s nimi sdělovali dobrou zprávu jiným, přestože si tím přivodili kruté pronásledování.

Důležitým činitelem, který vedl svědky k odvaze a vytrvalosti, bylo to, že je budoval duchovní pokrm. Ačkoli zásoby literatury určené k rozšiřování mezi jinými lidmi byly časem v některých částech Evropy během války docela vyčerpány, dařilo se předávat si mezi sebou materiály, jež posilovaly víru; Společnost je připravila svědkům Jehovovým po celém světě pro studium. August Kraft, Peter Gölles, Ludwig Cyranek, Therese Schreiberová a mnoho jiných se s nasazením života podílelo na výrobě a šíření studijní látky, která byla do Rakouska pašována z tehdejšího Československa, z Itálie a Švýcarska. V Nizozemsku opatřil Arthuru Winklerovi Bibli laskavý vězeňský dozorce. Přes všechna bezpečnostní opatření nepřítele se osvěžující vody biblické pravdy ze Strážné věže dostávaly i do německých koncentračních táborů a šířily se tam mezi svědky.

Vězení a koncentrační tábory nezabránily svědkům Jehovovým v tom, aby byli svědky. Když byl apoštol Pavel ve vězení v Římě, napsal: „Snáším zlo až k vězeňským poutům. . . Přesto Boží slovo není spoutáno.“ (2. Tim. 2:9) Totéž platilo v případě svědků Jehovových v Evropě za druhé světové války. Dozorci pozorovali jejich chování; někteří kladli otázky a z několika se stali spoluvěřící, přestože to znamenalo, že sami ztratili svobodu. Mnozí vězni, kteří byli uvězněni se svědky, pocházeli například z Ruska, kde se dobrá zpráva předtím kázala jen velmi málo. Někteří se po válce vrátili do své rodné země jako svědkové Jehovovi, s touhou šířit tam poselství o Království.

Surové pronásledování a účinky totální války nemohly zabránit předpověděnému shromažďování lidí do Jehovova velkého duchovního domu uctívání. (Iz. 2:2–4) Od roku 1938 do roku 1945 se ve většině evropských zemí projevil značný vzrůst v počtu těch, kdo se veřejně podíleli na takovém uctívání ohlašováním Božího Království. V Británii, Finsku, Francii a Švýcarsku přibylo svědků zhruba o 100 procent. V Řecku to byl téměř sedminásobný vzrůst. V Nizozemsku dvanáctinásobný. Ale koncem roku 1945 ještě nedošly podrobné zprávy z Německa ani z Rumunska, a z řady jiných zemí přicházely jen neúplné zprávy.

Válečné roky mimo Evropu

Na Dálném východě způsobila světová válka svědkům Jehovovým krajní těžkosti. V Japonsku a Koreji byli zatýkáni, biti a mučeni, protože se zastávali Božího Království a nechtěli uctívat japonského císaře. Během té doby byli nakonec zcela odříznuti od svědků v jiných zemích. Pro mnohé z nich byly jedinou příležitostí k vydávání svědectví výslechy nebo soudní řízení. Ke konci války se veřejná služba svědků Jehovových v těchto zemích prakticky zastavila.

Když válka zasáhla Filipíny, svědkové nechtěli podporovat ani Japonce, ani ozbrojený odpor, a tak s nimi špatně zacházely obě strany. Mnozí svědkové opustili domov, aby unikli zatčení. Ale jak se stěhovali z místa na místo, kázali — půjčovali literaturu, pokud nějakou měli, a později používali jen Bibli. Když se fronta vzdálila, upravili dokonce několik člunů k přepravě velkých skupin svědků na ostrovy, kde se ještě nekázalo vůbec nebo jen velmi málo.

V Barmě (nyní Myanmar) nevedla k zákazům literatury svědků Jehovových v květnu 1941 japonská invaze, ale nátlak, jímž působili na úředníky koloniální správy anglikánští, metodističtí, římskokatoličtí a američtí baptističtí duchovní. Dvěma svědkům pracujícím na telegrafním úřadě se dostal do ruky telegram, který je upozornil na to, co se chystá. A tak bratři rychle vystěhovali literaturu ze skladu Společnosti, aby nebyla zkonfiskována. Vynaložili pak úsilí na to, aby velkou část této literatury poslali po souši do Číny.

Vláda Spojených států tehdy dopravovala velké množství válečného materiálu barmskou cestou, aby podpořila čínskou nacionalistickou vládu. Bratři se pokoušeli dostat na jednom z nákladních vozů místo, ale byli odmítnuti. Snahy získat vozidlo ze Singapuru také selhaly. Mick Engel, který měl na starosti sklad Společnosti v Rangúnu (nyní Yancoun), však zašel za vysokým úředníkem USA a dostal povolení přepravit literaturu vojenskými nákladními auty.

Fred Paton a Hector Oates šli tedy za důstojníkem řídícím konvoj do Číny a požádali o nákladový prostor. Důstojníka to velmi rozčililo. „Cože?“ křičel. „Jak vám můžu dát ve svých náklaďácích takové drahocenné místo na ty vaše mizerné traktáty, když sám nemám místo ani na vojenské a zdravotnické zásoby, které jsou tak důležité a hnijí mi tu na dešti?“ Fred počkal, sáhl do aktovky, ukázal mu pověřovací dopis a zdůraznil, že by to byla velmi vážná věc, kdyby důstojník ignoroval pokyn úřadů v Rangúnu. Důstojník pak nejen zařídil, aby byly přepraveny dvě tuny knih, ale dal bratrům k dispozici lehký nákladní vůz s řidičem a zásobami. Zamířili tedy se svým drahocenným nákladem nebezpečnou horskou silnicí na severovýchod do Číny. Vydávali svědectví v Pao-šanu a pak pokračovali do Čungkingu (Pahsien). Během roku, který strávili v Číně, byly rozšířeny tisíce výtisků literatury, která pojednávala o Jehovově Království. Mezi lidmi, jimž osobně vydali svědectví, byl i Čankajšek, prezident čínské nacionalistické vlády.

Mezitím v Barmě sílilo bombardování a všichni svědkové kromě tří odešli ze země, většinou do Indie. Činnost těch tří, kteří zůstali, byla nevyhnutelně omezena. Přesto stále neformálně vydávali svědectví, a jejich úsilí přineslo po válce ovoce.

Také v Severní Americe čelili svědkové Jehovovi během války těžkým překážkám. Rozšířené davové násilí a neústavní uplatňování místních zákonů vystavily kazatelské dílo velkému tlaku. Tisíce svědků byly uvězněny pro svůj křesťanský neutrální postoj. Kazatelská služba dům od domu, kterou vykonávali, se však nezpomalila. Navíc bylo od února 1940 běžné vidět na ulicích obchodních čtvrtí svědky, jak nabízejí Strážnou věž Útěchu (nyní Probuďte se!). Jejich horlivost ještě zesílila. Přestože pronásledování, jež podstupovali, patřilo k nejhorším, jaké kdy v té části světa zažili, počet svědků se ve Spojených státech i v Kanadě od roku 1938 do roku 1945 více než zdvojnásobil a čas, který věnovali své veřejné službě, se ztrojnásobil.

V mnoha zemích patřících k Britskému společenství národů (v Severní Americe, Africe, Asii a na ostrovech v Karibském moři a v Tichém oceánu) byli buď svědkové Jehovovi, nebo jejich literatura vládou zakázáni. Jednou takovou zemí byla Austrálie. Podle úředního sdělení, které tam bylo zveřejněno 17. ledna 1941, bylo na základě nařízení generálního guvernéra zákonem zakázáno, aby se svědkové Jehovovi scházeli k uctívání, šířili jakoukoli svou literaturu, a dokonce aby ji i vlastnili. Zákon umožňoval soudní napadení tohoto zákazu, a to svědkové také hned učinili. Trvalo to však přes dva roky, než soudce Starke z Nejvyššího soudu prohlásil, že předpisy, o něž se zákaz opírá, jsou „svévolné, neuvážené a nespravedlivé“. Nejvyšší soud pak zákaz zrušil. Co dělali svědkové Jehovovi do té doby?

Napodobovali apoštoly Ježíše Krista a ‚poslouchali Boha jako panovníka spíše než lidi‘. (Sk. 4:19, 20; 5:29) Kázali dál. Přes četné překážky dokonce uspořádali od 25. do 29. prosince 1941 sjezd v Hargrave Parku u Sydney. Když vláda odmítla přepravit některé delegáty železnicí, skupina ze Západní Austrálie vybavila své vozy generátory na zplynování dřevěného uhlí a vydala se na čtrnáctidenní pouť napříč zemí. Týden strávili cestou přes nehostinnou planinu Nullarbor. Dojeli v pořádku a radovali se z programu společně s ostatními šesti tisíci delegáty. Příští rok se konal další sjezd. Tentokrát však byli účastníci rozděleni do 150 menších skupin v sedmi velkých městech po celé zemi a řečníci přejížděli z jednoho místa na druhé.

Postupně, jak se v Evropě v roce 1939 zhoršovaly poměry, někteří ze svědků Jehovových, kteří sloužili jako průkopníci, dobrovolně nabídli své služby na jiných polích. (Srovnej Matouše 10:23; Skutky 8:4.) Tři němečtí průkopníci byli posláni ze Švýcarska do Šanghaje v Číně. Řada jich odešla do Jižní Ameriky. Mezi těmi, kdo se přesunuli do Brazílie, byli Otto Estelmann, který předtím navštěvoval sbory v Československu a pomáhal jim, a Erich Kattner, který dříve sloužil v kanceláři Watch Tower Society v Praze. Jejich nové přidělení nebylo snadné. Zjistili, že v některých zemědělských oblastech svědkové vstávali časně, kázali do sedmi ráno, a pak konali další kazatelskou službu dlouho do večera. Bratr Kattner vzpomíná, že cestou z místa na místo často spával pod širým nebem, tašku s literaturou pod hlavou. — Srovnej Matouše 8:20.

Bratr Estelmann i bratr Kattner byli v Evropě neúprosně sledováni nacistickou tajnou policií. Zbavili se pronásledování, když se přestěhovali do Brazílie? Naopak, hned za rok se ocitli v dlouhodobém domácím vězení a vazbě na popud úředníků, kteří zjevně sympatizovali s nacismem! Běžný byl i odpor katolického duchovenstva, ale svědkové vytrvávali v díle, které jim svěřil Bůh. Neustále mířili do velkých i menších brazilských měst, kde ještě nebylo kázáno poselství o Království.

Přehled světové situace ukazuje, že ve většině zemí, kde působili, svědkové Jehovovi během druhé světové války naráželi na vládní zákazy, jež se vztahovaly buď na jejich organizaci, nebo na jejich literaturu. Přestože v roce 1938 kázali ve 117 zemích, ve válečných letech (1939–1945) bylo více než 60 z těchto zemí postiženo buď zákazy jejich organizace nebo literatury, nebo deportacemi jejich služebníků. I tam, kde nedošlo k zákazu, čelili násilnostem davu a byli často zatýkáni. Navzdory tomu všemu se kázání dobré zprávy nezastavilo.

V Latinské Americe se začíná objevovat velký zástup

Přímo uprostřed válečných let, v únoru 1943, zahájila Watch Tower Society s vyhlídkou na dílo, jež se bude konat v poválečné době, školu Gilead ve státě New York, aby školila misionáře pro službu v zahraničí. Ještě toho roku začalo 12 misionářů sloužit na Kubě. Pole se tam prokázalo jako velmi úrodné.

Na Kubu se nějaká semena biblické pravdy dostala již v roce 1910. C. T. Russell tam měl roku 1913 přednášku. J. F. Rutherford mluvil do havanského rozhlasu v roce 1932 a pořad byl odvysílán i ve španělštině. Růst však byl pomalý. Byla tam tehdy velká negramotnost a mnoho náboženských předsudků. Zájem zpočátku projevovalo převážně anglicky mluvící obyvatelstvo, které přišlo z Jamajky a odjinud. V roce 1936 bylo na Kubě jen 40 hlasatelů Království. Ale potom začalo sázení a zalévání semen pravdy Království nést více ovoce.

V roce 1934 byli pokřtěni první Kubánci; následovali další. Od roku 1940 byla služba dům od domu posílena každodenním rozhlasovým vysíláním spolu se smělým vydáváním svědectví na ulici. Ještě než v roce 1943 přijeli misionáři vyškolení v Gileadu, přijalo na Kubě dobrou zprávu 950 osob a kázalo ji druhým, ačkoli ne všichni se na tom podíleli pravidelně. Během dvou let po příjezdu misionářů počet rostl ještě rychleji. V roce 1945 již bylo na Kubě 1 894 svědků Jehovových. Ačkoli většina vyšla z náboženství, které učilo, že všichni věrní zastánci církve půjdou do nebe, veliká většina těch, kdo se stali svědky Jehovovými, dychtivě přijala vyhlídku na věčný život v obnoveném ráji na zemi. (1. Mojž. 1:28; 2:15; Žalm 37:9, 29; Zjev. 21:3, 4) Jen 1,4 procenta jich vyznávalo, že jsou duchem pomazanými Kristovými bratry.

Pomoc latinskoamerickému poli poskytlo světové ústředí Společnosti ještě jiným způsobem. Počátkem roku 1944 strávili N. H. Knorr, F. W. Franz, W. E. Van Amburgh a M. G. Henschel deset dní na Kubě, aby tam bratry duchovně posílili. Během té doby se konal v Havaně sjezd a byly navrženy kroky pro lepší koordinaci kazatelského díla. Tato cesta zavedla bratra Knorra a bratra Henschela také do Kostariky, Guatemaly a do Mexika, aby pomohli svědkům Jehovovým v těchto zemích.

V letech 1945 a 1946 podnikli N. H. Knorr a F. W. Franz cesty, které jim umožnily mluvit a pracovat se svědky ve 24 zemích — od Mexika po nejjižnější cíp Jižní Ameriky, i v oblasti Karibského moře. Strávili tehdy v této části světa pět měsíců a poskytovali láskyplnou pomoc a vedení. Na některých místech se setkali jen s hrstkou zájemců. Osobně přispěli k zorganizování prvních sborů v Limě (Peru) a v Caracasu (Venezuela), a zajistili tak pravidelné shromažďování a kazatelskou službu. Kde se již sborová shromáždění konala, tam se jich účastnili a příležitostně poskytli radu, jak zlepšit jejich praktickou hodnotu ve spojitosti s evangelizačním dílem.

Během těchto návštěv se podle možnosti všude pořádaly veřejné biblické přednášky. Důrazně se na ně předem upozorňovalo tím, že svědkové nosili plakáty a rozdávali na ulicích letáky. Díky tomu se 394 brazilských svědků na svém sjezdu v São Paulu radovalo z účasti 765 lidí. V Chile, kde bylo 83 hlasatelů Království, si přišlo poslechnout předem ohlášenou přednášku 340 lidí. V Kostarice mělo 253 místních svědků radost z celkového počtu 849 přítomných na svých dvou sjezdech. Byly to příležitosti k vřelému společenství mezi bratry.

Cílem ovšem nebylo jen pořádat pamětihodné sjezdy. Zástupci z ústředí kladli během těchto cest zvláštní důraz na důležitost opětovných návštěv u zájemců a na to, aby se s nimi vedla domácí biblická studia. Jestliže se lidé měli stát skutečnými učedníky, potřebovali pravidelné poučování z Božího slova. Díky tomu v této části světa rychle rostl počet domácích biblických studií.

Zatímco bratr Knorr a bratr Franz podnikali tyto služební cesty, další misionáři vyškolení v Gileadu přijížděli do svých přidělení. Koncem roku 1944 již někteří sloužili v Kostarice, v Mexiku a na Portoriku. V roce 1945 pomáhali jiní misionáři lépe zorganizovat dílo na Barbadosu, v Brazílii, v Britském Hondurasu (nyní Belize), Guatemale, na Haiti, v Chile, na Jamajce, v Kolumbii, Nikaragui, Panamě, Salvadoru a v Uruguayi. Když roku 1945 přijeli první dva misionáři do Dominikánské republiky, byli to jediní svědkové v zemi. Účinek služby prvních misionářů byl brzy patrný. Trinidad Paniagua řekl o prvních misionářích vyslaných do Guatemaly: „Přesně to jsme potřebovali — učitele Božího slova, kteří by nám pomohli porozumět, jak máme s prací začít.“

Tak se kladl základ pro rozmach v této části světového pole. Na konci roku 1945 bylo na ostrovech v Karibském moři 3 394 hlasatelů Království. V Mexiku jich bylo 3 276 a dalších 404 ve Střední Americe. V Jižní Americe 1 042. V této části světa to představuje 386procentní vzrůst během uplynulých sedmi let velmi bouřlivého údobí lidských dějin. Byl to však jen počátek. K opravdu závratnému růstu mělo teprve dojít. Bible předpověděla, že se Jehovovi ctitelé před velkým soužením shromáždí jako „velký zástup. . . ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“. — Zjev. 7:9, 10, 14.

Když v roce 1939 začala druhá světová válka, kázalo ve 115 zemích (bereme-li v úvahu rozdělení států z počátku devadesátých let 20. století) jen 72 475 svědků Jehovových. Přes prudké pronásledování, které zakoušeli v celosvětovém měřítku, se jejich počet do konce války více než zdvojnásobil. Zpráva za rok 1945 tedy ukázala, že 156 299 svědků bylo činných ve 107 zemích, z nichž bylo možné získat zprávy. Do té doby však bylo poselství o Království doneseno do 163 zemí.

Svědectví vydané během let 1936–1945 bylo opravdu úžasné. Během těch deseti let věnovali horliví Jehovovi svědkové v rozbouřeném světě celkem 212 069 285 hodin tomu, aby ohlašovali světu, že Boží Království je pro lidstvo jedinou nadějí. Rozšířili také 343 054 579 knih, brožur a časopisů, aby pomohli lidem porozumět biblickému podkladu pro tuto naději. V roce 1945 vedli v průměru 104 814 bezplatných domácích biblických studií, aby pomohli upřímným zájemcům.

[Praporek na straně 455]

Přestože je poměry v době války přinutily uprchnout, kázali dále

[Rámeček a obrázky na straně 451 až 453]

Odmítali přestat vydávat svědectví, třebaže byli vězněni

Zde je vidět pouze několik z tisíců svědků, kteří trpěli pro svou víru ve vězeních a koncentračních táborech během druhé světové války

1. Adrian Thompson, Nový Zéland. Uvězněn roku 1941; jeho žádost o osvobození od povinné vojenské služby byla zamítnuta, když Austrálie zakázala svědky Jehovovy. Po propuštění posiloval jako cestující dozorce sbory v jejich veřejné službě. Sloužil jako misionář a první cestující dozorce v poválečném Japonsku; horlivě kázal až do své smrti v roce 1976.

2. Alois Moser, Rakousko. V sedmi věznicích a koncentračních táborech. V roce 1992 ve věku 92 let stále činným svědkem Jehovovým.

3. Franz Wohlfahrt, Rakousko. Popravou otce a bratra se Franz nedal odradit. Pět let uvězněn v táboře Rollwald v Německu. V sedmdesáti letech stále vydává svědectví.

4. Thomas Jones, Kanada. Uvězněn roku 1944, pak držen ve dvou pracovních táborech. Po 34 letech služby plným časem byl roku 1977 jmenován členem výboru odbočky, který dohlíží na kazatelské dílo v celé Kanadě.

5. Maria Hombachová, Německo. Opakovaně zatýkána, tři a půl roku v samovazbě. Jako kurýr nasazovala život, aby dopravovala biblickou literaturu jiným svědkům. Roku 1992 ve věku 90 let věrnou členkou rodiny betel.

6. Max a Konrad Frankeovi, Německo. Otec a syn, oba opakovaně a mnoho let ve vězení. (Konradova manželka Gertrud byla také ve vězení.) Všichni zůstali věrně oddanými, horlivými služebníky Jehovy a Konrad stál v popředí obnovy kazatelského díla svědků v poválečném Německu.

7. A. Pryce Hughes, Anglie. Dvakrát odsouzen k vězení ve Wormwood Scrubs v Londýně; pro svou víru byl vězněn také za první světové války. V popředí díla kázání Království v Británii až do své smrti roku 1978.

8. Adolphe a Emma Arnoldovi s dcerou Simone, Francie. Když byl Adolphe uvězněn, Emma a Simone dál vydávaly svědectví a také předávaly literaturu jiným svědkům. Když byla ve vězení Emma, dali ji do samovazby, protože vytrvale vydávala svědectví jiným vězeňkyním. Simone byla poslána do polepšovny. Všichni zůstali horlivými svědky.

9. Ernst a Hildegard Seligerovi, Německo. Dohromady přes 40 let ve vězeních a koncentračních táborech pro svou víru. I ve vězení se vytrvale dělili o biblické pravdy s druhými. Na svobodě se plným časem věnovali kázání dobré zprávy. Bratr Seliger zemřel jako věrně oddaný Boží služebník v roce 1985; sestra Seligerová v roce 1992.

10. Carl Johnson, Spojené státy. Dva roky po křtu uvězněn se stovkami jiných svědků v Ashlandu (Kentucky). Sloužil jako průkopník a jako krajský dozorce; v roce 1992 je stále na předním místě v kazatelské službě jako starší.

11. August Peters, Německo. Odtržen od manželky a čtyř dětí, vězněn v letech 1936–1937, také 1937–1945. Po propuštění nekázal méně, ale naopak pracoval více, ve službě plným časem. Roku 1992 ve věku 99 let stále slouží jako člen rodiny betel a sledoval, jak počet svědků Jehovových v Německu vzrostl na 163 095.

12. Gertrud Ottová, Německo. Vězněna v polské Łodži, potom v osvětimském koncentračním táboře; pak v Gross-Rosenu a Bergen-Belsenu v Německu. Po válce horlivě sloužila jako misionářka v Indonésii, Íránu a Lucembursku.

13. Kacuo Miura, Japonsko. Sedm let po jeho zatčení a uvěznění v Hirošimě byla velká část věznice, v níž byl držen, zničena atomovou bombou, která zpustošila město. Lékaři však na něm nezjistili žádné stopy poškození zářením. Poslední roky života využil jako průkopník.

14. Martin a Gertrud Pötzingerovi, Německo. Několik měsíců po svatbě byli zatčeni a na devět let násilím odloučeni. Martin byl poslán do Dachau a Mauthausenu; Gertrud do Ravensbrücku. Surové zacházení neotřáslo jejich vírou. Po propuštění věnovali veškeré své úsilí Jehovově službě. Bratr sloužil 29 let jako cestující dozorce po celém Německu; potom jako člen vedoucího sboru až do své smrti v roce 1988. Roku 1992 je Gertrud stále horlivou evangelistkou.

15. Jizo a Macue Išiiovi, Japonsko. Po deseti letech, kdy rozšiřovali literaturu po celém Japonsku, byli uvězněni. Ačkoli dílo svědků Jehovových bylo v Japonsku za války zlikvidováno, bratr a sestra Išiiovi po válce opět horlivě vydávali svědectví. Do roku 1992 viděla Macue Išiiová vzrůstat počet činných svědků v Japonsku na více než 171 000.

16. Victor Bruch, Lucembursko. Vězněn v Buchenwaldu, Lublinu, Osvětimi a Ravensbrücku. V 90 letech stále činný jako starší svědků Jehovových.

17. Karl Schurstein, Německo. Cestujícím dozorcem, než přišel k moci Hitler. Osm let vězněn, pak zabit příslušníky SS v Dachau roku 1944. I v táboře dále duchovně budoval jiné.

18. Kim Bong-nyuová, Korea. Šest let vězněna. V 72 letech stále vypráví jiným o Božím Království.

19. Pamfil Albu, Rumunsko. Po surovém ztýrání byl poslán na dva a půl roku do pracovního tábora v Jugoslávii. Po válce byl ještě dvakrát uvězněn na dalších 12 let. Nepřestal mluvit o Božím předsevzetí. Do své smrti pomohl v Rumunsku tisícům lidí, aby sloužili s celosvětovou organizací svědků Jehovových.

20. Wilhelm Scheider, Polsko. V letech 1939–1945 v nacistických koncentračních táborech. V komunistických věznicích v letech 1950–1956, také 1960–1964. Až do smrti v roce 1971 neochvějně věnoval svou energii ohlašování Božího Království.

21. Harald a Elsa Abtovi, Polsko. Během války a po ní strávil Harald 14 let ve vězení a koncentračních táborech pro svou víru, ale kázal i tam. Elsa byla odtržena od své maličké dcery a pak držena v šesti táborech v Polsku, Německu a Rakousku. Přes čtyřicetiletý zákaz svědků Jehovových v Polsku zůstali i po válce všichni horlivými Jehovovými služebníky.

22. Ádám Szinger, Maďarsko. Během šesti soudních přelíčení odsouzen na 23 let, z nichž 8 a půl roku strávil ve vězení a v pracovních táborech. Na svobodě sloužil celkem 30 let jako cestující dozorce. V 69 letech je stále věrně oddaným sborovým starším.

23. Joseph Dos Santos, Filipíny. Před svým uvězněním v roce 1942 věnoval 12 let službě jako hlasatel poselství o Království plným časem. Po válce oživil činnost svědků Jehovových na Filipínách a osobně pokračoval v průkopnické službě až do své smrti v roce 1983.

24. Rudolph Sunal, Spojené státy. Vězněn v Mill Pointu (Západní Virgínie). Po propuštění se plným časem věnoval šíření poznání o Božím Království — jako průkopník, člen rodiny betel a krajský dozorce. V roce 1992 je v 78 letech stále průkopníkem.

25. Martin Magyarosi, Rumunsko. Z vězení v letech 1942–1944 dále řídil kázání dobré zprávy v Transylvánii. Po propuštění hodně cestoval, aby povzbuzoval ostatní svědky v kázání, a sám byl nebojácným svědkem. V roce 1950 opět uvězněn. Roku 1953 zemřel jako věrně oddaný Jehovův služebník v pracovním táboře.

26. R. Arthur Winkler, Německo a Nizozemsko. Nejprve poslán do koncentračního tábora Esterwegen; v táboře dále kázal. Později v Nizozemsku gestapem zbit k nepoznání, a nakonec poslán do Sachsenhausenu. Věrně oddaným, horlivým svědkem až do své smrti v roce 1972.

27. Park Ock-hiová, Korea. Tři roky ve věznici Sodaemun v Soulu; podrobena nepopsatelnému týrání. Ve stáří 91 let v roce 1992 stále horlivě vydává svědectví jako zvláštní průkopnice.

[Mapa a obrázek na straně 446]

Alexander MacGillivray, dozorce australské odbočky, pomáhal plánovat kazatelské výpravy do mnoha zemí i na ostrovy

[Mapa]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

AUSTRÁLIE

NOVÝ ZÉLAND

TAHITI

TONGA

FIDŽI

NOVÁ GUINEA

JÁVA

BORNEO

SUMATRA

BARMA

HONGKONG

MALAJSKO

SIAM

INDOČÍNA

ČÍNA

TICHÝ OCEÁN

Místní jména používaná ve třicátých letech

[Mapa a obrázky na straně 460]

Koncem roku 1945 sloužili v této části světa již misionáři ze školy Gilead v 18 zemích

Charles a Lorene Eisenhowerovi

Kuba

John a Adda Parkerovi

Guatemala

Emil Van Daalen

Portoriko

Olaf Olson

Kolumbie

Don Burt

Kostarika

Gladys Wilsonová

Salvador

Hazel Burfordová

Panama

Louise Stubbsová

Chile

[Mapa]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KUBA

KOSTARIKA

MEXIKO

PORTORIKO

TRINIDAD

BELIZE

BRAZÍLIE

CHILE

KOLUMBIE

DOMINIKÁNSKÁ REPUBLIKA

SALVADOR

GUATEMALA

HAITI

JAMAJKA

NIKARAGUA

PANAMA

URUGUAY

[Obrázek na straně 444]

Někteří kolportéři rozšířili mnoho krabic literatury; obyvatelé domů obdrželi v každé knize řadu biblických kázání

[Obrázek na straně 445]

Armando Menazzi (vpředu uprostřed) a šťastná skupina na kazatelské výpravě v „pojízdném průkopnickém domově“

[Obrázek na straně 445]

Arthur Willis, Ted Sewell a Bill Newlands — tři, kteří nesli poselství o Království do pustého australského vnitrozemí

[Obrázek na straně 447]

Frank Dewar (zde s manželkou a svými dvěma dcerami) se v roce 1936 vydal jako osamocený průkopník do Thajska a ještě v roce 1992 byl zvláštním průkopníkem

[Obrázek na straně 447]

Čomčaj Intapanová používala svých překladatelských schopností, aby předala obyvatelům Thajska dobrou zprávu, kterou nalezla v Bibli

[Obrázek na straně 448]

V Německu rozšířili svědkové Jehovovi v roce 1937 na veřejnosti tento otevřený dopis, přestože vláda jejich uctívání zakázala

[Obrázek na straně 449]

Rodina Franze a Hildy Kusserowových — všichni byli věrnými Jehovovými svědky, přestože celá rodina (kromě jednoho syna, který zahynul při nehodě) byla pro svou víru v koncentračních táborech, ve vězeních nebo v polepšovnách

[Obrázky na straně 450]

Někteří svědkové v Rakousku a v Německu, kteří nasazovali život, aby rozmnožovali nebo šířili drahocenné materiály ke studiu Bible — například ten, který je vidět v pozadí

Therese Schreiberová

Peter Gölles

Elfriede Löhrová

Albert Wandres

August Kraft

Ilse Unterdörferová

[Obrázek na straně 454]

Svědkové na sjezdu v Šanghaji (Čína) v roce 1936; devět z této skupiny se při této příležitosti dalo pokřtít

[Obrázek na straně 456]

Navzdory tomu, že jejich uctívání bylo zakázáno, uspořádali tito svědkové roku 1941 sjezd v Hargrave Parku u Sydney v Austrálii

[Obrázek na straně 458]

Kubánští svědkové na sjezdu v Cienfuegos roku 1939

[Obrázek na straně 459]

N. H. Knorr (vlevo) na sjezdu v São Paulu roku 1945 s Erichem Kattnerem jako tlumočníkem