18. kapitola

„Hledejte nejprve Království“

HLAVNÍM námětem Bible je posvěcení Jehovova jména prostřednictvím Království. Ježíš Kristus učil své následovníky, aby nejprve hledali Království a aby je stavěli před všechny jiné zájmy ve svém životě. Proč?

Strážná věž soustavně vysvětluje, že Jehova je Stvořitelem, a že je proto univerzálním Svrchovaným Panovníkem. Zasluhuje si, aby si ho jeho tvorové nejvyšší měrou vážili. (Zjev. 4:11) Již na samém počátku lidských dějin však jeden Boží duchovní syn, který ze sebe učinil Satana Ďábla, vyzývavě napadl Jehovovu svrchovanost. (1. Mojž. 3:1–5) Satan kromě toho neprávem přičetl sobecké pohnutky všem, kteří slouží Jehovovi. (Job 1:9–11; 2:4, 5; Zjev. 12:10) Tak byl narušen pokoj ve vesmíru.

Publikace Strážné věže již po celá desetiletí vysvětlují, že Jehova učinil opatření, aby byly tyto sporné otázky vyřešeny způsobem, který vyvyšuje nejen jeho všemohoucnost, ale také jeho velkou moudrost, smysl pro právo a lásku. Toto opatření se soustřeďuje na Boží mesiášské Království. Prostřednictvím tohoto Království dostává lidstvo v plné míře příležitost poučit se o cestách spravedlnosti. Prostřednictvím Království budou zničeni všichni, kdo se prokazují jako ničemní, bude ospravedlněna Jehovova svrchovanost a bude splněno jeho předsevzetí, aby se země stala rájem obývaným lidmi, kteří budou skutečně milovat Boha, budou se milovat navzájem a budou obdařeni dokonalým životem.

Toto Království je důležité, a proto Ježíš radil svým následovníkům: „Neustále tedy hledejte nejprve království.“ (Mat. 6:10, 33) Novodobí svědkové Jehovovi hojně dosvědčují, že se snaží jednat podle této rady.

Zanechávají všeho v zájmu Království

Již od počátku věnovali badatelé Bible pozornost tomu, co znamená hledat nejprve Království. Rozebírali podobenství, v němž Ježíš přirovnal Království k perle tak velké ceny, že jeden muž „prodal všechno, co měl, a koupil ji“. (Mat. 13:45, 46) Uvažovali o tom, jaký význam má rada, kterou dal Ježíš jednomu bohatému mladému muži ve význačném postavení, totiž aby všechno prodal, rozdělil chudým a aby jej následoval. (Mar. 10:17–30) * Uvědomili  si, že pokud mají dokázat, že jsou hodni podílu na Božím Království, musí učinit Království svým prvořadým zájmem a musí s radostí využívat svého života, svých schopností i svých hmotných prostředků v jeho službě. Všechno ostatní v životě musí zaujímat druhořadé místo.

Charles Taze Russell si osobně vzal tuto radu k srdci. Prodal svůj prosperující obchod s pánskými oděvy, postupně omezoval ostatní obchodní zájmy a pak využil všechen svůj pozemský majetek k tomu, aby lidem pomáhal duchovně. (Srovnej Matouše 6:19–21.) Nebylo to něco, čím by se zabýval jen několik let. Až do své smrti používal všeho, co měl — svých myšlenkových schopností, svého tělesného zdraví i svého hmotného jmění —, aby učil druhé nádhernému poselství o Mesiášově Království. Jeden z Russellových spolupracovníků, Joseph F. Rutherford, na Russellově pohřbu pronesl: „Charles Taze Russell byl věrně oddán Bohu, byl věrně oddán Kristu Ježíši, byl věrně oddán věci Mesiášova Království.“

V dubnu 1881 (v době, kdy se na shromážděních badatelů Bible scházelo jen několik set osob) vyšel ve Strážné věži (angl.) článek nazvaný „Hledá se 1 000 kazatelů“. Obsahoval pozvání pro muže a ženy, kteří nemají na starosti žádné rodinné příslušníky, aby se ujali práce jako kolportéři-evangelisté. Jazykem Ježíšova podobenství v Matoušovi 20:1–16 se Strážná věž zeptala: „Kdo má planoucí touhu jít a pracovat na Vinici a kdo se modlí, aby Pán otevřel cestu?“ Ti, kteří mohli věnovat alespoň polovinu svého času výlučně Pánovu dílu, byli vybídnuti, aby se přihlásili. Na výdaje spojené s cestováním, stravováním, oblečením a ubytováním poskytla Zion’s Watch Tower Tract Society těmto prvním kolportérům určitou výpomoc tím, že dostali biblickou literaturu k rozšiřování a byl stanoven skrovný příspěvek, který bylo možné žádat za literaturu; kolportéři byli vybídnuti, aby si část takto získaných prostředků ponechali. Kdo reagoval na tato opatření a ujal se kolportérské služby?

V roce 1885 bylo se Společností spojeno asi 300 kolportérů. V roce 1914 byl konečně překročen počet 1 000. Nebyla to snadná práce. Jeden z kolportérů navštívil domácnosti ve čtyřech malých městech a našel tam jen tři nebo čtyři lidi, kteří projevili vůbec nějaký zájem. Potom napsal: „Musím říci, že jsem se cítil velmi osamělý, když jsem cestoval tak daleko, setkal se s tolika lidmi, a našel tak málo projevů zájmu o Boží plán a o Církev. Přispějte mi svými modlitbami, abych předkládal pravdu správně a nebojácně a abych se nevyčerpal, čině dobře.“

Ochotně se nabídli

Tito kolportéři byli skutečnými průkopníky. Pronikali do těch nejméně přístupných míst v zemi, a to v době, kdy byla doprava velmi primitivní a většina silnic byla sotva o něco lepší než vozová cesta. K těm, kteří se nabídli, patřila sestra Earlyová na Novém Zélandu. Začala dosti dlouho před první  světovou válkou, a když v roce 1943 zemřela, měla za sebou 34 let věnovaných takové službě plným časem. Velkou část země procestovala na kole. I když dostala artritidu, zchromla a už nemohla na kole jezdit, používala kolo k tomu, aby se o ně opírala, a roznášela knihy po obchodní čtvrti v Christchurch. Po schodech mohla vystupovat, ale sestupovat musela pozadu, natolik byla ochromená. Pokud však měla vůbec ještě nějakou sílu, využívala ji ve službě Jehovovi.

Tito lidé se takové práce neujímali proto, že by si tak důvěřovali. Někteří měli velmi plachou povahu, ale milovali Jehovu. Než se jedna taková sestra vydala do svědecké služby v obchodní čtvrti, vždy prosila všechny badatele Bible ve svém okolí, aby se za ni modlili. Během doby získala zkušenost, a tak vykonávala tuto činnost s velkým nadšením.

Když Malinda Keeferová mluvila v roce 1907 s bratrem Russellem o svém přání vstoupit do služby plným časem, řekla, že si myslí, že potřebuje nejdříve získat více vědomostí. S literaturou badatelů Bible se vlastně setkala poprvé rok předtím. Bratr Russell jí odpověděl: „Budeš-li chtít čekat, dokud nepoznáš všechno, pak vůbec nezačneš, ale když budeš pracovat, budeš se přitom učit.“ Bez otálení se pustila do práce v Ohiu ve Spojených státech. Často si připomínala slova Žalmu 110:3, který říká: „Tvůj lid se ochotně nabídne.“ A právě to dělala dalších 76 let. * Začala jako svobodná. Patnáct let se pak těšila ze služby jako vdaná. Její manžel však zemřel, a ona pak sloužila s Jehovovou pomocí dál. Když vzpomínala na všechna ta léta, řekla: „Jsem neskonale šťastná, že jsem se ochotně nabídla k průkopnické službě, dokud jsem byla mladá, a že jsem vždy na první místo stavěla zájmy Království.“

Když se v počátečních letech konala hlavní shromáždění, často se organizoval zvláštní program s kolportéry. Odpovídalo se na vznesené otázky, noví dostávali školení a bylo poskytováno povzbuzení.

Po roce 1919 bylo daleko více Jehovových služebníků, pro něž mělo Boží Království takovou cenu, že se opravdu stalo středem jejich života. Někteří z nich mohli zanechat světského zaměstnání a plně se věnovat kazatelské službě.

Jak se starali o hmotné potřeby

Jak se starali o své hmotné potřeby? Anna Petersenová (později Rømerová), která se plným časem věnovala evangelizační činnosti v Dánsku, vzpomínala: „Na každodenní výdaje jsme měli výpomoc z rozšířené literatury a nepotřebovali jsme toho moc. Když došlo k nějakým větším výdajům, vždycky jsme je nějak zaplatili. Sestry nám dávaly šaty, kostýmy nebo kabáty, a my jsme si je  mohli vzít hned na sebe a nosit je, takže jsme byli dobře oblečení. A někdy jsem si v zimě několik měsíců přivydělávala kancelářskou prací. . . Nakupovala jsem ve výprodeji, a mohla jsem si tak opatřit potřebné oblečení na celý rok. Vedlo se nám dobře. Nikdy jsme neměli nouzi.“ Hmotné věci nebyly nikdy jejich prvořadým zájmem. Láska k Jehovovi a k jeho cestám v nich vždy byla jako hořící oheň. Prostě ji museli projevit.

K bydlení si mohli v místě, kde právě navštěvovali obyvatele, pronajmout skromnou místnost. Někteří používali obytný vůz — nic nákladného, vlastně jen prostor, kde mohli přespat a najíst se. Jiní putovali z jednoho místa na druhé a spali ve stanech. Někde bratři organizovali „průkopnické tábory“. Místní svědkové zajistili dům a byla určena osoba, která se o něj starala. Průkopníci, kteří v tom místě sloužili, mohli využít ubytování a dělili se o výdaje.

Tito pracovníci plným časem nepřipustili, aby lidé podobní ovcím byli ochuzeni o biblickou literaturu, když na ni neměli peníze. Průkopníci ji často vyměňovali za brambory, máslo, vejce, čerstvé i zavařené ovoce, za kuřata, mýdlo a za mnoho jiných věcí. Neobohacovali se tím; spíše tak pomáhali upřímným lidem, aby se k nim dostalo poselství o Království, a oni sami přitom získali věci nezbytně nutné k životu, a mohli tak pokračovat ve své kazatelské službě. Důvěřovali Ježíšovu slibu, že pokud budou ‚neustále hledat nejprve království a [Boží] spravedlnost‘, potom o nezbytné jídlo a o něco k oblečení bude postaráno. — Mat. 6:33.

Ochotní sloužit, kde bylo třeba

Vroucí tužba konat práci, kterou kdysi Ježíš uložil svým učedníkům, vedla ty, kdo pracovali plným časem, do nových území, a dokonce i do nových zemí. Když byl Frank Rice v roce 1931 vybídnut, aby opustil Austrálii a zahájil kázání dobré zprávy na Jávě (nyní část Indonésie), měl za sebou deset let v kazatelské službě plným časem. Nyní se však musel naučit novým zvykům a také novým  jazykům. Některým lidem v obchodech a kancelářích sice mohl vydávat svědectví anglicky, ale on chtěl svědčit i ostatním. Pilně se učil a za tři měsíce uměl holandsky natolik, že mohl chodit dům od domu. Pak se začal učit malajsky.

Když Frank odešel na Jávu, bylo mu teprve 26 let, a během těch šesti let, kdy byl na Jávě a na Sumatře, pracoval většinou sám. (Koncem roku 1931 přijeli z Austrálie Clem Deschamp a Bill Hunter, aby pomohli v díle. Ve dvou podnikali kazatelské cesty do vnitrozemí, zatímco Frank pracoval v hlavním městě Jávy a v okolí. Clem a Bill později také dostali vlastní přidělení, která je odvedla do odlišných míst.) Neexistovala žádná sborová shromáždění, jichž by se Frank mohl účastnit. Někdy to vyvolávalo pocit osamělosti a nejednou bojoval s myšlenkou, že všeho nechá a vrátí se do Austrálie. Pokračoval však dál. Jak? Duchovní pokrm obsažený ve Strážné věži mu pomohl a posílil jej. V roce 1937 se přestěhoval do Indočíny, kam byl přidělen. Při násilných převratech po druhé světové válce tam jen o vlásek unikl smrti. Duch ochoty sloužit byl u něho živý dokonce ještě v sedmdesátých letech, kdy v dopise vyjadřoval radost z toho, že celá jeho rodina slouží Jehovovi, a sděloval, že se s manželkou opět chystají přestěhovat se na jedno místo v Austrálii, kde je více třeba pomoci.

‚Důvěřují v Jehovu celým svým srdcem‘

Claude Goodman se rozhodl ‚důvěřovat v Jehovu celým svým srdcem a neopírat se o své vlastní porozumění‘, a proto si zvolil, že se bude věnovat kolportérské službě jako křesťanský evangelista a nevyužije příležitosti ke světskému obchodnímu podnikání. (Přísl. 3:5, 6) Společně s Ronaldem Tippinem, který mu kdysi pomohl poznat pravdu, sloužil déle než rok jako kolportér v Anglii. Pak v roce 1929 projevili oba ochotu vydat se do Indie. * To byl opravdu náročný úkol!

V následujících letech cestovali nejen pěšky a osobním vlakem a autobusem, ale také nákladním vlakem, vozem taženým voly, na velbloudu, na sampanu, rikšou, a dokonce i letadlem a soukromým vlakem. Přikrývky, které nosili svinuté, si někdy rozprostřeli v nádražních čekárnách, v chlévě, na trávě v džungli nebo v nějaké chatrči na podlaze z kravského hnoje, ale stávalo se také, že spali v luxusních hotelech a v rádžově paláci. Naučili se, stejně jako apoštol Pavel, tajemství spokojenosti, ať je člověk zaopatřen skromně, nebo má hojnost. (Fil. 4:12, 13) Obvykle měli jen velmi málo hmotných věcí, které by  měly nějakou cenu, ale to, co opravdu potřebovali, jim nikdy nechybělo. Osobně prožívali splňování Ježíšova slibu, že pokud budou hledat nejprve Království a Boží spravedlnost, o základní hmotné životní potřeby jim bude postaráno.

Když byli postiženi vážnými záchvaty tropické horečky, malárií a tyfem, spolukřesťané o ně laskavě pečovali. Bylo třeba vykonávat službu uprostřed špíny takových měst, jako je Kalkata, a bylo třeba vydávat svědectví na čajových plantážích v horách Cejlonu (dnešní Srí Lanka). K uspokojení duchovních potřeb lidí nabízeli literaturu, přehrávali zvukové záznamy v místních jazycích a konali přednášky. Dílo rostlo a Claude se také naučil pracovat na tiskových strojích a starat se o práci v kancelářích odboček Společnosti.

Ve svých osmdesáti sedmi letech mohl pohlédnout zpět na bohatý život plný zkušeností v Jehovově službě v Anglii, Indii, Pákistánu, na Cejlonu, v Barmě (nynější Myanmar), v Malajsku, Thajsku a v Austrálii. Jako svobodný mladý muž, a také jako manžel a otec, kladl v životě stále na první místo Království. Vstoupil do služby plným časem, dříve než uplynuly dva roky od jeho křtu, a tuto službu považoval za svou životní dráhu po celý svůj život.

Boží moc se zdokonaluje ve slabosti

Ben Brickell byl dalším z oněch horlivých svědků — velmi se podobal jiným lidem v tom, že měl stejné potřeby a stejné nedostatky jako oni. Vynikal však svou vírou. V roce 1930 se začal zabývat kolportérskou službou na Novém Zélandu, kde vydával svědectví v územích, která se pak znovu propracovávala až za desítky let. O dva roky později podnikl v Austrálii pětiměsíční kazatelskou cestu pouštním územím, kde se předtím ještě nevydávalo svědectví. Měl kolo těžce naložené pokrývkami, oblečením, jídlem a vázanými knihami, které chtěl rozšiřovat. Jiní muži, kteří se pokoušeli procestovat toto území, zahynuli, ale on to s důvěrou v Jehovu dokázal. Potom sloužil v Malajsii, kde se u něho projevily vážné srdeční obtíže. Ale nevzdal se. Nějaký čas se zotavoval a pak se znovu ujal kazatelské činnosti plným časem v Austrálii. Asi po deseti letech vážně  onemocněl a byl hospitalizován. Když byl propouštěn z nemocnice, lékař mu řekl, že má „z osmdesáti pěti procent pracovní omezení“. Nemohl by ani sejít na ulici na nákup, kdyby si po chvilkách neodpočinul.

Ben Brickell se však rozhodl, že se zase pustí do práce. Skutečně se do ní pustil a podle potřeby dělal přestávky, aby si odpočinul. Zanedlouho zase vydával svědectví v pustém, drsném australském vnitrozemí. Pečoval o své zdraví, jak mohl, ale hlavní věcí v jeho životě byla služba Jehovovi, které se věnoval až do své smrti o třicet let později, když mu bylo asi 65 let. * Uvědomoval si, že nedostatek, který byl důsledkem jeho slabosti, může být doplněn mocí od Jehovy. V roce 1969 na sjezdu v Melbourne sloužil u stolku pro průkopnickou službu a měl na klopě velký štítek s nápisem: „Chceš-li něco vědět o průkopnické službě, zeptej se mě.“ — Srovnej 2. Korinťanům 12:7–10.

Jak se dostali do vesnic v džungli a do hornických táborů v horách

Nadšení pro Jehovovu službu vedlo nejen muže, ale také ženy k tomu, aby se ujali práce v dosud nedotčených územích. Freida Johnsonová patřila k pomazaným, byla drobná a bylo jí kolem padesáti let, když propracovávala sama části Střední Ameriky a cestovala na koni takovými územími, jako je severní pobřeží Hondurasu. Bylo třeba víry, aby v takových místech pracovala sama. Navštěvovala roztroušené banánové plantáže, města La Ceiba, Tela a Trujillo, a kromě toho i odlehlé karibské vesničky. Vydávala tam svědectví v letech 1930 a 1931, a pak znovu v letech 1934, 1940 a 1941 a rozšířila tam tisíce výtisků literatury obsahující biblickou pravdu.

V těchto letech začala svou životní dráhu v kazatelské službě plným časem jiná horlivá pracovnice. Byla to Kathe Palmová, která se narodila v Německu. K činnosti se rozhodla poté, co se roku 1931 účastnila sjezdu v Columbu (Ohio), na němž badatelé Bible přijali jméno svědkové Jehovovi. Právě tehdy si řekla, že bude hledat nejprve Království, a v roce 1992, kdy jí bylo 89 let, to stále ještě dělala.

Se svou průkopnickou službou začala v New Yorku. Později v Severní Dakotě měla několik měsíců partnerku, ale pak pokračovala sama a cestovala přitom na koni. Když byla pozvána do služby v Kolumbii v Jižní Americe,  ochotně pozvání přijala a dostala se tam koncem roku 1934. Opět měla nějaký čas partnerku, ale pak pracovala sama. Nemyslela si, že by kvůli tomu měla této práce zanechat.

Jedni manželé ji pozvali, aby s nimi pracovala v Chile. Zde bylo další rozlehlé území, které se táhlo v délce 4 265 kilometrů podél západního pobřeží jihoamerického kontinentu. Nejdříve kázala po úřadech v hlavním městě, ale pak se vydala daleko na sever. Vydávala svědectví dveře ode dveří v každém hornickém táboře, v každém městečku, které náleželo nějaké firmě, v městech velkých i malých. Dělníci vysoko v Andách byli překvapeni, když je navštívila žena, která byla sama, ale ona byla rozhodnuta, že v území, které jí bylo přiděleno, nevynechá ani jednoho člověka. Později se přesunula na jih, kde několik málo estancias (ovčích farem) zaujímalo plochu až 100 000 hektarů. Tamější lidé byli velmi vlídní a pohostinní a v době jídla ji zvali ke stolu. Tímto způsobem a také i jinak o ni Jehova pečoval, takže měla všechno, co tělesně potřebovala k životu.

Kázání dobré zprávy o Božím Království naplnilo její život. * Při pohledu zpět na léta své služby řekla: „Vím, že jsem měla velmi bohatý život. Každoročně na sjezdu Jehovova lidu mám hřejivý pocit uspokojení, když vidím tolik lidí, s nimiž jsem vedla biblická studia v době, kdy jsem oznamovala dobrou zprávu a pomáhala jiným, aby přišli k vodě života.“ S radostí mohla pozorovat, jak počet těch, kdo v Chile chválí Jehovu, vzrostl asi z 50 na více než 44 000.

„Tady jsem! Pošli mě“

Když si Martin Pötzinger v Německu vyslechl přednášku založenou na Jehovově pozvání do služby, které je zaznamenáno v Izajášovi 6:8, a prorokovu kladnou odpověď „Tady jsem! Pošli mě“, dal se pokřtít. O dva roky později, v roce 1930, vstoupil do kazatelské služby plným časem v Bavorsku. * Zanedlouho tam státní úředníci zakázali svědkům jejich kazatelskou činnost, místa, kde se shromažďovali, byla uzavřena a literatura byla zkonfiskována. Hrozbou se stalo gestapo. Událostmi v roce 1933 však kazatelská služba bratra Pötzingera neskončila.

Byl požádán, aby sloužil v Bulharsku. Biblická literatura se předkládala s pomocí karet se svědectvím v bulharštině. Mnoho lidí však bylo negramotných. Bratr Pötzinger chodil na hodiny bulharštiny, aby se naučil jejich jazyk, v němž se používala azbuka. Když byla v některé rodině zanechána literatura, často ji musely malé děti číst svým rodičům.

 V prvním roce byl bratr Pötzinger většinou sám. Napsal: „Při Památné slavnosti jsem měl sám proslov, sám jsem se modlil a sám jsem zase shromáždění ukončil.“ V roce 1934 byli cizinci deportováni, a on proto odešel do Maďarska. Tam se musel naučit opět jiný jazyk, aby mohl sdělovat druhým dobrou zprávu. Z Maďarska šel do zemí, které byly tehdy známé jako Československo a Jugoslávie.

Měl mnoho radostných zkušeností — nacházel totiž lidi milující pravdu, když s nákladem literatury na zádech procházel krajinou a vesnicemi; zakoušel Jehovovu péči, když mu pohostinní lidé nabízeli jídlo, a dokonce i možnost přespání; dlouho do večera mluvíval s lidmi, kteří za ním přicházeli do místa, kde byl ubytován, a chtěli slyšet více z utěšujícího poselství o Království.

Přišly také těžké zkoušky víry. Když sloužil za hranicemi své rodné země a neměl finanční prostředky, vážně onemocněl. Žádný lékař nebyl ochoten ho ošetřovat. Ale Jehova se postaral. Jak? Nakonec byl navázán kontakt se starším konziliářem z místní nemocnice. Tento muž, který pevně věřil Bibli, se staral o bratra Pötzingera tak, jako by se staral o vlastního syna, a to zdarma. Na lékaře velmi zapůsobila obětavost, která byla vidět v práci tohoto mladého muže, a přijal celou sadu knih Společnosti jako dar.

Další těžká zkouška přišla čtyři měsíce po svatbě. V prosinci roku 1936 byl bratr Pötzinger zatčen a byl vězněn nejdříve v jednom koncentračním táboře, pak ve druhém, a jeho manželka byla vězněna ještě v dalším táboře. Neviděli se devět let. Jehova takovému krutému pronásledování nezabránil, ale Martina, jeho manželku Gertrud i tisíce jiných posiloval, aby to vydrželi.

Když byli bratr Pötzinger a jeho manželka propuštěni, působil bratr mnoho let jako cestující dozorce v Německu. Účastnil se vzrušujících sjezdů, které se konaly v poválečné době v Norimberku na místě, kde Hitler předtím konal vojenské přehlídky. Nyní však se tento areál naplnil velkým zástupem lidí, kteří věrně a oddaně podporují Boží Království. Bratr se účastnil nezapomenutelných sjezdů na newyorském Yankee stadiónu. Plnou měrou využil svého školení v Gileadu, v biblické škole Strážné věže. A v roce 1977 se stal členem vedoucího sboru svědků Jehovových. Jeho postoj, který zastával až do chvíle, kdy v roce 1988 skončil svůj pozemský běh, byl nejlépe vyjádřen slovy: ‚Dělám jediné — hledám nejprve Království.‘

Poznat, co to skutečně znamená

Je jasné, že obětavý duch není mezi Jehovovými svědky ničím novým. Když byl v roce 1886 vydán první svazek  Millennial Dawn (Úsvit milénia), pojednávalo se v něm velmi otevřeně o otázce zasvěcení (neboli, jak bychom řekli dnes, oddanosti). Na základě Písem bylo ukázáno, že praví křesťané všechno „zasvěcují“ Bohu, včetně svých schopností, svého hmotného majetku a celého svého života. Křesťané se tedy stávají správci toho, co bylo „zasvěceno“ Bohu, a jako správci musí skládat účty — ne lidem, ale Bohu.

Rostoucí počet badatelů Bible se opravdu plně vydával ve službě Bohu. V činění Boží vůle maximálně využívali svých schopností, svého majetku i své životní energie. Naproti tomu někteří si mysleli, že k tomu, aby byli způsobilí podílet se s Kristem na Království, je nejdůležitější pěstovat takzvaný křesťanský charakter.

Bratr Russell sice často mluvil o tom, že každý pravý křesťan má odpovědnost vydávat svědectví o Božím Království, ale po první světové válce to bylo ještě více zdůrazněno. Nápadným příkladem je článek ‚Charakter, nebo smlouva?‘ ve Strážné věži č. 8, 1926 (z 1. května 1926, angl.). Otevřeně rozebíral škodlivé účinky takzvaného pěstování charakteru a pak zdůraznil, že je důležité, abychom své povinnosti k Bohu plnili skutky.

Již předtím zkoumala Strážná věž z 1. července 1920 (angl.) Ježíšovo velké proroctví o ‚znamení jeho přítomnosti a skonání světa‘. (Mat. 24:3, KJ) Obrátila pozornost na kazatelské dílo, které musí být vykonáno ve splnění Matouše 24:14, a ukázala, jaké poselství má být ohlašováno. Uvedla: „Dobrá zpráva se zde soustřeďuje na konec starého pořádku věcí a na zřízení Mesiášova království.“ Strážná věž vysvětlila, že na základě slov, která Ježíš řekl ve spojitosti s jinými charakteristickými rysy znamení, má být toto dílo dovršeno „mezi obdobím velké světové války [první světová válka] a časem ‚velkého soužení‘, o němž se Pán zmiňuje v Matoušovi 24:21, 22“. Toto dílo bylo naléhavé. Kdo je bude vykonávat?

Je jasné, že odpovědnost spočívala na členech „církve“, pravého křesťanského sboru. Ale v roce 1932 prostřednictvím Strážné věže č. 12 (angl. vydání z 1. srpna) dostali radu, aby v souladu s duchem Zjevení 22:17 vybízeli „Jonadabovu třídu“ ke spolupráci na díle. Členové Jonadabovy třídy — která má naději na věčný život na rajské zemi — reagovali, a mnozí velice horlivě.

Silně se zdůrazňovalo, jak nezbytně nutné je toto dílo. „Účastnit se služby Pánovi je právě tak důležité jako účastnit se shromáždění,“ uvedla Strážná věž v roce 1921. „Každý musí být kazatelem evangelia,“ zdůraznila v roce 1922. „Jehova učinil kazatelskou činnost tou nejdůležitější činností, jakou může kdokoli z nás konat v tomto světě,“ uvedla v roce 1949. Často se citovalo prohlášení apoštola Pavla v 1. Korinťanům 9:16: „Je na mne vložena nutnost. Skutečně, běda mi, kdybych neoznamoval dobrou zprávu!“ Tento biblický text byl uplatněn na každého svědka Jehovova.

 Kolik osob vykonává kazatelskou činnost? V jakém rozsahu? Proč?

Byl snad někdo nucen věnovat se tomuto dílu proti své vůli? „Ne,“ odpověděla Strážná věž ve vydání z 1. srpna 1919 (angl.), „nikdo není k žádné práci nucen. Všechno je čistě dobrovolná služba vykonávaná z lásky k Pánovi a k jeho spravedlivé věci. Jehova nikdy nikoho nepovolává k nucené práci.“ O pohnutkách k této službě Strážná věž z 1. září 1922 (angl.) dále uvedla: „Kdo skutečně cítí v srdci vděčnost a váží si toho, co pro něho Bůh vykonal, bude se mu chtít něčím odplatit; a čím více roste jeho ocenění pro laskavost, kterou mu Bůh prokazuje, tím větší bude jeho láska; a čím větší má lásku, tím větší bude mít touhu, aby mu mohl sloužit.“ Jak již bylo vysvětleno, láska k Bohu se projevuje tím, že dodržujeme jeho přikázání, a jedním z těchto přikázání je kázat radostnou zprávu o Božím Království. — Iz. 61:1, 2; 1. Jana 5:3.

Ti, kdo se ujali této činnosti, nebyli zlákáni žádnou představou, která by souvisela se světskou ctižádostí. Bylo jim otevřeně řečeno, že když půjdou dům od domu nebo budou nabízet literaturu na nárožích ulic, budou považováni za „pošetilé, slabé, ponížené“, že budou „v pohrdání, pronásledováni“ a že budou ze světského stanoviska považováni za „nevýznamné“. Vědí však, že s Ježíšem a jeho ranými učedníky lidé zacházeli stejně. — Jan 15:18–20; 1. Kor. 1:18–31.

Domnívají se snad svědkové Jehovovi, že si svou kazatelskou činností dobývají záchranu? To rozhodně ne. Kniha Sjednoceni v uctívání jediného pravého Boha, která se od roku 1983 používá jako pomůcka pro ty, kdo studují Bibli a chtějí dosáhnout křesťanské zralosti, tuto otázku rozebírá. Uvádí se v ní: „Ježíšova oběť nám také otevřela příležitost k věčnému životu. . . To není odměna, kterou si zasloužíme. Bez ohledu na to, kolik toho vykonáme v Jehovově službě, nikdy si nevybudujeme takové zásluhy, aby nám Bůh dlužil život. Věčný život je ‚dar, který dává Bůh. . . skrze Krista Ježíše, našeho Pána‘. (Řím. 6:23; Ef. 2:8–10) Nicméně, jestliže máme víru v tento dar a ocenění pro způsob, jakým byl umožněn, dáme to najevo. Když rozpoznáme, jak zázračně Jehova použil Ježíše při prosazování své vůle a jak je životně důležité, abychom všichni šli těsně v Ježíšových šlépějích, učiníme křesťanskou službu jednou z nejdůležitějších věcí ve svém životě.“

Je možné říci, že všichni svědkové Jehovovi jsou hlasateli Božího Království? Jistě. Být svědkem Jehovovým znamená právě to. Před více než půl stoletím si někteří mysleli, že není nutné, aby se podíleli na kazatelské službě a aby chodili na veřejnosti a dům od domu. Dnes však žádný svědek Jehovův netvrdí, že by měl právo být této služby zproštěn v souvislosti se svým postavením v místním sboru nebo v celosvětové organizaci. Účastní se jí muži i ženy, mladí i staří. Považují ji za drahocennou výsadu, za posvátnou službu. Mnozí ji vykonávají i přes vážná tělesná omezení. A ti, kteří prostě nejsou  tělesně schopni jít dům od domu, si nacházejí jiné způsoby, jak se dostat do styku s lidmi a vydat jim osobně svědectví.

V minulosti se někdy dovolovalo novějším, aby se podíleli na kazatelské službě příliš brzy. V posledních desetiletích se však klade větší důraz na to, aby předtím, než jsou pozváni do služby, splňovali určité požadavky. Co to znamená? Neznamená to, že by museli umět všechno v Bibli vysvětlit. Kniha Organizováni, abychom dovršili svou službu však objasňuje, že musí znát základní biblické nauky a musí jim věřit. Musí také žít čistým životem, v souladu s biblickými normami. Je třeba, aby každý z nich skutečně chtěl být Jehovovým svědkem.

Neočekává se, že všichni svědkové Jehovovi budou konat kazatelskou službu ve stejném rozsahu. Životní okolnosti jednotlivců jsou rozdílné. Věk, zdravotní stav, rodinné odpovědnosti a hloubka ocenění — to vše jsou závažné činitele. Vždy byly uznávány. Zdůraznila to Strážná věž z 1. prosince 1950 (angl.) v pojednání o „dobré půdě“ z Ježíšova podobenství o rozsévači, jež je zapsáno v Lukášovi 8:4–15. V Osnovách školy služby Království, které byly v roce 1972 připraveny pro starší, se rozebíral požadavek ‚milovat Jehovu celou svou duší‘. Vysvětluje se zde, že „zásadní není množství, které kdo udělá ve srovnání s někým jiným, ale to, co kdo může“. (Marek 14:6–8) Byl zde však dán podnět ke střízlivému sebezkoumání a bylo také ukázáno, že taková láska znamená, „že láskyplná služba Bohu prolíná celou naší osobností“; nevyhrazujeme si žádnou funkci, žádné postavení ani splnění nějaké životní tužby. Všechny naše schopnosti, naše celá duše se musí uvést do stavu plné pohotovosti k činění Boží vůle. Tato učebnice zdůraznila, že „Bůh vyžaduje nejen pouhé účastenství, ale i službu celou duší“. — Marek 12:30.

Naneštěstí však mají nedokonalí lidé sklon zacházet do extrémů a při zdůrazňování jedné věci zanedbávat jinou. A tak již v roce 1906 považoval bratr Russell za nutné upozornit, že obětavost neznamená obětovat druhé. Neznamená to, že se nebudeme rozumně starat o manželku, o nezletilé děti nebo zestárlé rodiče, jen abychom mohli kázat druhým. Od té doby se čas od času v publikacích Strážné věže objevují podobné připomínky.

S pomocí Božího slova se celá organizace postupně snažila dosáhnout křesťanské vyrovnanosti — projevovat horlivost pro službu Bohu, a zároveň věnovat správnou pozornost všem stránkám, které z nás činí pravé křesťany. „Pěstování charakteru“ sice bylo založeno na nesprávném porozumění, ale Strážná věž na druhé straně ukázala, že ovoce ducha a křesťanské chování nesmíme brát na lehkou váhu. V roce 1942 Strážná věž důrazně prohlásila: „Někteří došli k nemoudrému závěru, že pokud se věnují svědecké činnosti dům od domu, mohou beztrestně činit cokoli, aby uspokojili své sklony a žádosti. Musíme si uvědomit, že se od nás očekává více než jen podíl na svědecké práci.“ — 1. Kor. 9:27.

 Nejdůležitější věci se dostávají na první místo

Svědkové Jehovovi si uvědomili, že ‚hledat nejprve Království a Boží spravedlnost‘ znamená, že nejdůležitější věci musí postavit na první místo. Znamená to ve svém životě věnovat správné místo osobnímu studiu Božího slova a pravidelné účasti na sborových shromážděních a nedovolit, aby se na první místo dostaly jiné zájmy. Znamená to rozhodovat se způsobem, z něhož je patrná skutečná touha přizpůsobit se požadavkům Božího Království, jak jsou vyjádřeny v Bibli. Znamená to také uplatňovat biblické zásady jako základ pro rozhodování v otázkách rodinného života, rekreace, světského vzdělání, zaměstnání, obchodních praktik a vztahů k lidem kolem nás.

Hledat nejprve Království je víc než jen každý měsíc mít nějaký podíl na rozhovorech s druhými o Božím předsevzetí. Znamená to dávat zájmům Království první místo v celém svém životě a přitom správně plnit své jiné biblické povinnosti.

Je mnoho způsobů, jak oddaní svědkové Jehovovi podporují zájmy Království.

Výsada v podobě služby v betelu

Někteří slouží jako členové celosvětové rodiny betel. To je kolektiv Božích služebníků, kteří slouží celým časem a přihlásili se dobrovolně k jakékoli práci, jež jim bude určena a jež je spojena s přípravou a vydáváním biblické literatury, s vykonáváním nezbytné kancelářské práce a s poskytováním pomocných služeb souvisejících s těmito činnostmi. Není to práce, při níž by získali nějaké význačné postavení nebo hmotný majetek. Touží ctít Jehovu a jsou spokojeni s tím, jak je o ně postaráno, pokud jde o stravu, ubytování a skromnou úhradu jejich osobních výdajů. Způsob života rodiny betel je takový, že světské autority například ve Spojených státech považují její členy za příslušníky nějakého náboženského řádu, kteří na sebe vzali slib chudoby. Pro ty, kteří jsou v betelu, je radostí, že mohou plně využívat svého života v Jehovově službě a vykonávat práci, která přináší užitek mnoha jejich křesťanským bratrům a novým zájemcům, někdy dokonce v mezinárodním rozsahu. Stejně jako ostatní svědkové Jehovovi, podílejí se i oni pravidelně na kazatelské službě.

První rodina betel (neboli rodina Biblického domu, jak byli tehdy známí) sídlila v Allegheny (Pensylvánie). V roce 1896 měla 12 členů. V roce 1992 měla rodina betel více než 12 900 členů, kteří sloužili v 99 zemích. Kromě toho v případě, že v budovách Společnosti nebylo dost místa k ubytování, každý den dojížděli pracovat do domovů betel a do tiskáren stovky dalších dobrovolníků. Považovali za výsadu, že se smějí podílet na takové práci. Když vznikne potřeba, tisíce dalších svědků nabídnou, že na různě dlouhou dobu zanechají světské práce a jiné činnosti a pomohou při výstavbě zařízení, jež Společnost potřebuje ve spojitosti s celosvětovým kázáním dobré zprávy o Božím Království.

 Mnozí členové celosvětové rodiny betel to učinili náplní svého života. Frederick W. Franz, který se stal v roce 1977 čtvrtým prezidentem Watch Tower Society, byl v té době členem newyorské rodiny betel již 57 let a v betelu sloužil ještě dalších 15 let až do své smrti v roce 1992. Heinrich Dwenger začal se svou službou v betelu v Německu roku 1911 a pak sloužil se vší skromností všude, kam byl přidělen; v roce 1983, v roce, kdy zemřel, se stále ještě těšil ze své služby jako člen rodiny betel ve švýcarském Thunu. George Phillips ze Skotska přijal roku 1924 pověření sloužit v kanceláři odbočky v Jižní Africe (tehdy dohlížela na kazatelskou činnost od Kapského Města po Keňu) a sloužil v Jižní Africe až do své smrti v roce 1982 (kdy v té oblasti působilo sedm kanceláří odboček Společnosti a asi 160 000 svědků). Také křesťanské sestry jako Kathryn Bogardová, Grace DeCeccaová, Irma Friendová, Alice Bernerová a Mary Hannanová věnovaly svůj život službě v betelu od doby, kdy dospěly, až do konce. Podobně mnoho dalších členů rodiny betel vykonává svou službu 10, 30, 50, 70 i více let. *

Obětaví cestující dozorci

Po celém světě je asi 3 900 krajských a oblastních dozorců, kteří společně se svými manželkami také vykonávají úkoly, kdekoli je třeba, obvykle ve své zemi. Mnozí z nich se vzdali svého domova a nyní se stěhují každý týden nebo každých několik týdnů a slouží určeným sborům. Nedostávají žádný plat, ale jsou vděční za stravu a ubytování tam, kde právě slouží, a také za skromnou podporu na osobní výdaje. Ve Spojených státech, kde v roce 1992 sloužilo 499 krajských a oblastních dozorců, je u těchto cestujících starších věkový průměr 54 let, a někteří z nich slouží v tomto  postavení již 30, 40 i více let. V mnoha zemích cestují tito dozorci autem. V oblasti Tichomoří je často nutné využívat letadel a lodí dopravních společností. Na mnoha místech se krajští dozorci dostávají k odlehlým sborům na koni nebo pěšky.

Průkopníci uspokojují důležitou potřebu

Má-li se zahájit kázání dobré zprávy v místech, kde nejsou žádní svědkové, nebo má-li být poskytnuta pomoc, které snad je v určitém území mimořádně třeba, může se vedoucí sbor postarat o to, aby tam byli vysláni zvláštní průkopníci. To jsou evangelisté plným časem, kteří věnují kazatelské službě každý měsíc nejméně 140 hodin. Dávají se k dispozici, aby sloužili, kdekoli jich je třeba, a to ve své zemi, nebo někdy v sousedních zemích. Jejich služba je tak náročná, že jim na světskou práci k zajištění hmotných potřeb zbývá jen velmi málo času, nebo jim nezbývá čas vůbec, a proto jsou jim částečně hrazeny výdaje za ubytování a jiné nezbytné věci. V roce 1992 bylo v různých částech světa přes 14 500 zvláštních průkopníků.

Když byli v roce 1937 vysláni první zvláštní průkopníci, razili cestu dílu, při němž se obyvatelům domů přehrávaly biblické přednášky přímo u jejich dveří a při němž se gramofonové nahrávky používaly jako základ pro biblické rozpravy při opětovných návštěvách. Tak se to dělalo ve velkých městech, kde již byly sbory. Za několik let začali být zvláštní průkopníci posíláni především do území, kde dosud žádné sbory neexistovaly nebo kde sbory potřebovaly nutně pomoc. Účinná práce průkopníků vedla k tomu, že byly vytvořeny stovky nových sborů.

Místo aby propracovali určitý obvod a pak přešli jinam, pracovali v takovém území znovu, vyhledávali všechny lidi, kteří předtím projevili zájem, a vedli s nimi biblická studia. Pořádala se shromáždění pro zájemce. Například v Lesothu v jižní Africe jeden zvláštní průkopník, který byl ve svém novém přidělení první týden, pozval každého, koho potkal, aby se přišel podívat, jak svědkové Jehovovi vedou školu teokratické služby. On a jeho rodina vyplnili celý program. Pak pozval všechny na studium Strážné věže. Když byla uspokojena počáteční zvědavost, chodilo dále na studium Strážné věže 30 osob a školy teokratické služby se účastnilo průměrně 20 osob. V zemích, kde misionáři vyškolení v Gileadu vykonali mnoho práce tím, že kázání dobré zprávy zahájili, se dílo někdy zrychlilo, když způsobilost ke zvláštní průkopnické službě začali získávat domorodí svědkové, protože ti mohli často pracovat mezi místními lidmi ještě účinněji.

Kromě těchto horlivých pracovníků jsou však ještě další statisíce svědků Jehovových, kteří také velmi aktivně podporují zájmy Království. Jsou mezi nimi mladí i staří, muži i ženy, lidé v manželství i svobodní. Pravidelní průkopníci věnují každý měsíc kazatelské službě nejméně 90 hodin, pomocní  průkopníci nejméně 60 hodin. Sami rozhodují o tom, kde budou chtít kázat. Většina z nich pracuje se sbory, které již existují; někteří se stěhují do odlehlých území. O své hmotné potřeby se starají sami tím, že vykonávají nějakou světskou práci, nebo jim hmotně vypomáhají jejich rodiny. V roce 1992 se více než 914 500 osob podílelo alespoň část roku na této službě jako pravidelní nebo pomocní průkopníci.

Školy, které sledují zvláštní cíl

Dobrovolníci mají být připraveni pro určité druhy služby, a k tomu slouží zvláštní školení. Například od roku 1943 poskytuje škola Gilead tisícům zkušených Božích služebníků průpravu k misionářské práci a absolventi jsou vysíláni do všech koutů světa. V roce 1987 začala působit škola dodatečného služebního vzdělávání, aby pomohla uspokojit zvláštní potřeby, například starat se o sbory a vykonávat další povinnosti. Tato škola má působit na různých místech, aby studující nemuseli cestovat daleko na nějaké ústřední místo a také aby se nemuseli učit jiný jazyk, a přesto měli užitek z výuky. Všichni, kteří jsou zváni k účasti na této škole, jsou staršími nebo služebními pomocníky, kteří dali najevo, že skutečně nejprve hledají Království. Mnozí se dali k dispozici pro službu v jiných zemích. Projevují stejného ducha jako prorok Izajáš, který řekl: „Tady jsem! Pošli mě.“

Ti, kteří již slouží jako pravidelní a zvláštní průkopníci, mají dosáhnout lepší účinnosti, a proto byla od roku 1977 zavedena škola průkopnické služby. Kdekoli to je možné, byla tato škola zorganizována v každém kraji po celém světě. Byli pozváni všichni průkopníci, aby získali užitek z tohoto dvoutýdenního kursu. Průkopníci, kteří ukončili první rok své služby, pak postupně dostávají stejné školení. Do roku 1992 bylo v této škole jen ve Spojených státech vyškoleno asi 100 000 průkopníků; každým rokem se v ní školí přes 10 000 dalších. Navíc 55 000 bylo vyškoleno v Japonsku, 38 000 v Mexiku, 25 000 v Brazílii a 25 000 v Itálii. Kromě tohoto kursu mají průkopníci pravidelně zvláštní schůzku s krajským dozorcem, když jednou za půl roku navštíví každý sbor, a zvláštní vzdělávací schůzku s krajským i oblastním dozorcem při každoročním krajském sjezdu. A tak ti, kteří tvoří velkou armádu hlasatelů Království sloužících jako průkopníci, jsou nejen ochotní pracovníci, ale také dobře vyškolení Boží služebníci.

Slouží tam, kde je to potřebnější

Mnoho tisíc svědků Jehovových — z nichž někteří jsou průkopníky, a jiní nejsou — se dalo k dispozici, aby sloužili nejen ve své domovské obci, ale také v jiných  územích, kde je hlasatelů dobré zprávy velmi třeba. Tisíce z nich stráví každoročně, podle svých osobních možností, několik týdnů nebo měsíců v územích často velmi vzdálených od domova, jen aby vydávali svědectví lidem, které svědkové Jehovovi pravidelně nenavštěvují. Další tisíce se přesunuly jinam, aby mohly takovou pomoc poskytovat delší dobu. Mnohdy to jsou manželské dvojice nebo rodiny s dětmi. Často se stěhují nepříliš daleko, ale někteří podnikají takové stěhování znovu a znovu, a po celá léta. Mnozí z těchto horlivých svědků se dokonce ujali služby v cizích zemích — někteří na několik let, jiní natrvalo. Dělají jakoukoli světskou práci, aby pokryli své potřeby, a stěhování hradí ze svého. Jejich jediným přáním je podílet se podle svých okolností co nejplněji na šíření poselství o Království.

I když hlava rodiny není svědkem, možná se s rodinou někam přestěhuje kvůli zaměstnání. Ale členové rodiny, kteří jsou svědky, v tom mohou vidět příležitost šířit poselství o Království. To byl případ dvou svědků ze Spojených států, kteří se koncem sedmdesátých let ocitli v kolonii stavebních dělníků v surinamské džungli. Dvakrát týdně vstávali ráno ve čtyři hodiny, aby stihli firemní autobus, hodinu jím jeli po hrbolaté cestě do nějaké vesnice a celý den tam kázali. Zanedlouho vedli každý týden třicet biblických studií s lidmi, kteří dychtili po pravdě. Dnes je v této kdysi nepropracované části deštného pralesa sbor.

Káží při každé vhodné příležitosti

Svědkové Jehovovi se chtějí podílet na službě, ale to neznamená, že by se všichni stěhovali do jiných zemí nebo snad jen do jiných měst. Jejich okolnosti jim možná nedovolují, aby vykonávali průkopnickou službu. Dobře si však uvědomují biblické napomenutí, aby vynaložili ‚vážné úsilí‘ a aby měli „hojnost práce v Pánově díle“. (2. Petra 1:5–8; 1. Kor. 15:58) Dávají najevo, že nejprve hledají Království, když jeho zájmy staví před světskou práci a před rekreaci. Ti, jejichž srdce je naplněno oceněním pro Království, se pravidelně podílejí na kazatelské službě v takovém rozsahu, jaký jim umožňují jejich okolnosti, a mnozí z nich podnikají ve svém životě změny, aby se na ní mohli podílet plněji. Neustále také vyhlížejí po vhodných příležitostech, aby vydávali druhým svědectví o Království.

Například John Furgala, který měl v Guayaquilu (Ekvádor) železářství, instaloval ve svém obchodě atraktivní výstavku biblické literatury. Zatímco jeho pomocník vyřizoval objednávku, John vydával zákazníkovi svědectví.

Jeden horlivý svědek v Nigérii živil svou rodinu jako podnikatel v oboru elektrotechniky a byl také rozhodnut, že dobře využije svých obchodních styků k vydávání svědectví. Byl majitelem firmy, a určoval proto rozvrh činnosti. Každé ráno před začátkem pracovní doby svolal manželku, děti, zaměstnance i učně k rozhovoru o denním biblickém textu a o zkušenostech  z Ročenky svědků Jehovových. Začátkem každého roku dostávali jeho zákazníci kalendář Watch Tower Society a dva časopisy. A tak se k němu připojilo v uctívání Jehovy několik jeho zaměstnanců a také několik zákazníků.

Mnozí ze svědků Jehovových mají téhož ducha. Bez ohledu na to, co dělají, neustále vyhlížejí po příležitostech, aby mohli sdělovat druhým dobrou zprávu.

Velká armáda šťastných evangelistů plným časem

Horlivost, s níž svědkové Jehovovi káží dobrou zprávu, se v průběhu let nezmenšila. Mnozí obyvatelé domů jim sice zcela rozhodně řekli, že nemají zájem, ale na druhé straně si velké množství lidí váží toho, že jim svědkové pomáhají porozumět Bibli. Svědkové Jehovovi jsou rozhodnuti kázat dále, dokud Jehova sám jasně nedá najevo, že je toto dílo skončeno.

Celosvětové společenství svědků Jehovových ve své kazatelské činnosti neochabuje, ale vykonává ji naopak stále intenzívněji. V roce 1982 celosvětová roční zpráva ukázala, že bylo kazatelské službě věnováno 384 856 662 hodin. O deset let později (v roce 1992) bylo této práci věnováno 1 024 910 434 hodin. Jak došlo k takovému vzestupu v činnosti?

Počet svědků Jehovových sice vzrostl, ne však v tom poměru. V tomto období se počet svědků zvýšil o 80 procent, zatímco počet průkopníků prudce stoupl o 250 procent. Každý měsíc pracoval průměrně 1 z každých 7 svědků Jehovových na celém světě v některém odvětví kazatelské služby plným časem.

Jací to byli lidé, kteří se podíleli na průkopnické službě? Například v Korejské republice patří ke svědkům Jehovovým mnoho žen v domácnosti. Rodinné povinnosti možná všem nedovolují působit v průkopnické službě pravidelně, ale mnoho jich využívá dlouhých zimních školních prázdnin jako příležitosti k pomocné průkopnické službě. A tak bylo v lednu roku 1990 v Korejské republice 53 procent všech svědků v některém odvětví služby plným časem.

Filipínští svědkové již od počátku projevovali nadšeného průkopnického ducha, a ten jim umožnil přinést poselství o Království na stovky obydlených filipínských ostrovů. Toto nadšení bylo pak ještě znatelnější. V roce 1992 se na Filipínách každý měsíc podílelo na průkopnické službě průměrně 22 205 zvěstovatelů. Mezi nimi bylo mnoho mladých lidí, kteří se rozhodli ‚pamatovat na svého Stvořitele‘ a využívat své mladistvé energie v jeho službě. (Kaz. 12:1) Po deseti letech průkopnické služby řekl jeden takový mladý muž: „Naučil jsem se být trpělivý, vést jednoduchý život, spoléhat se na Jehovu a být pokorný. Je pravda, že jsem také zažil těžkosti a skličující situace, ale to všechno není nic ve srovnání s požehnáním, které přinesla průkopnická služba.“

V dubnu a květnu 1989 uveřejnila Strážná věž řadu článků odhalujících Velký Babylón, což je falešné náboženství všeho druhu po celém světě. Články byly uveřejněny současně ve 39 jazycích a byly intenzívně rozšiřovány. V Japonsku,  kde je v průkopnické službě často více než 40 procent všech svědků, se přihlásil nový vrcholný počet 41 055 pomocných průkopníků, kteří byli ochotni v dubnu pomoci v díle. Ve městě Takatsuki (prefektura Ósaka) je sbor Otsuka a v něm bylo v onom měsíci ze 77 pokřtěných zvěstovatelů 73 v některém druhu průkopnické služby. Osmého dubna, kdy byli všichni zvěstovatelé v Japonsku vybízeni, aby se nějakým způsobem účastnili rozšiřování tohoto životně důležitého poselství, zorganizovaly stovky sborů, jako například sbor Ušioda ve městě Jokohamě, celodenní službu na ulicích a dům od domu, a to od 7 hodin ráno do 8 hodin večer, aby tam zastihli pokud možno každého.

V Mexiku, stejně jako všude jinde, svědkové Jehovovi pracují a starají se tak o své hmotné potřeby. V roce 1992 si však každý měsíc průměrně 50 095 svědků Jehovových zařídilo své životní okolnosti tak, aby mohli vykonávat průkopnickou službu. Tímto způsobem pomáhají lidem, kteří hladovějí po pravdě, aby se dozvěděli o Božím Království. V některých rodinách spolupracovali všichni členové domácnosti, aby mohli průkopnickou službu konat buď všichni, nebo alespoň někdo z nich. Těší se z toho, že jejich služba přináší ovoce. V roce 1992 vedli svědkové Jehovovi v Mexiku pravidelně více než 502 017 domácích biblických studií s jednotlivci nebo se skupinami osob v rodinách.

Starší, kteří slouží potřebám sborů svědků Jehovových, mají závažnou odpovědnost. Mnozí ze starších v Nigérii jsou muži, kteří mají rodiny, a to platí i o starších na mnoha jiných místech. Ale někteří z těchto mužů se nejen připravují na vedení shromáždění nebo na účast při programu a nejen vykonávají pastýřskou práci pro stádo Božího lidu, ale pracují také v průkopnické službě. Jak to dokáží? Důležitým činitelem je často pečlivý časový rozvrh a dobrá spolupráce v rodině.

V celosvětovém měřítku je patrné, že si svědkové Jehovovi vzali k srdci Ježíšovu výzvu, aby ‚neustále hledali nejprve království‘. (Mat. 6:33) Svou činností upřímně projevují lásku k Jehovovi a ocenění pro jeho svrchovanost. Říkají podobně jako žalmista David: „Chci tě vyvyšovat, můj Bože, Králi, a chci žehnat tvému jménu na neurčitý čas, ano navždy.“ — Žalm 145:1.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 292]

Stále více se zdůrazňuje odpovědnost vydávat svědectví

[Praporek na straně 293]

Vydávání svědectví dům od domu považují za drahocennou výsadu

[Praporek na straně 294]

Chápou, co znamená služba celou duší

[Praporek na straně 295]

Co ve skutečnosti znamená ‚hledat nejprve Království‘

[Praporek na straně 301]

Horliví svědkové staví zájmy Království před světskou práci a před rekreaci

[Rámeček a obrázek na straně 288]

„Kde je těch devět?“

Při slavnosti na památku Kristovy smrti v roce 1928 dostali všichni účastníci traktát nazvaný „Where Are the Nine?“ (Kde je těch devět?). Pojednávalo se v něm o slovech z Lukáše 17:11–19. Tento rozbor zapůsobil na srdce Clauda Goodmana a podnítil ho, aby vstoupil do kolportérské neboli průkopnické služby a aby v této službě vytrval.

 [Rámeček a obrázky na straně 296 a 297]

Služba v betelu

V roce 1992 se na službě v betelu podílelo 12 974 osob v 99 zemích

[Obrázky]

Je nutné, aby se členové rodiny betel věnovali osobnímu studiu

Španělsko

V každém domově betel začíná den rozpravou o biblickém textu

Finsko

 Stejně jako svědkové Jehovovi všude na světě, podílejí se i členové rodiny betel na kazatelské službě

Švýcarsko

Každé pondělí večer studuje rodina betel společně „Strážnou věž“

Itálie

Práce je rozmanitá, ale všechno se vykonává k podpoře ohlašování Božího Království

Francie

Papua-Nová Guinea

Spojené státy

Německo

Filipíny

Mexiko

Británie

Nigérie

Nizozemsko

Brazílie

Japonsko

Jižní Afrika

[Rámeček a obrázky na straně 298]

Několik dlouholetých pracovníků sloužících v betelu

F. W. Franz — Spojené státy (1920–1992)

Heinrich Dwenger — Německo (asi 15 let v období let 1911–1933), Maďarsko (1933–1935), bývalé Československo (1936–1939), pak Švýcarsko (1939–1983)

George Phillips — Jižní Afrika (1924–1966, 1976–1982)

Rodné sestry (Kathryn Bogardová a Grace DeCeccaová), které věnovaly službě v betelu společně celkem 136 let — Spojené státy

[Graf na straně 303]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Průkopníků přibývá!

Průkopníci

Zvěstovatelé

Procentuální vzrůst od roku 1982

250%

200%

150%

100%

50%

1982 1984 1986 1988 1990 1992

[Obrázek na straně 284]

Sestra Earlyová procestovala velkou část Nového Zélandu na kole, aby sdělovala lidem poselství o Království

[Obrázek na straně 285]

Celých 76 let — jako svobodná, jako vdaná i jako vdova — se Malinda Keeferová věnovala kazatelské službě plným časem

[Obrázky na straně 286]

Když se někteří z prvních průkopníků přepravovali z místa na místo, často bydleli v prostých obytných automobilech

Kanada

Indie

[Obrázek na straně 287]

Frank Rice (stojící vpravo) a Clem Deschamp (sedící před Frankem; vedle nich je Clemova manželka Jean) na Jávě se skupinou, v níž jsou ještě další svědkové a noví zájemci

[Obrázky na straně 288]

Claude Goodman prožil život v kazatelské službě plným časem a tato služba jej přivedla do Indie a do dalších sedmi zemí

[Obrázek na straně 289]

Pokud měl Ben Brickell dobré zdraví, s radostí je využíval v Jehovově službě; ačkoli se u něho v pozdějších letech projevily vážné zdravotní potíže, přesto služby nezanechal

[Obrázek na straně 290]

Kathe Palmová vydávala svědectví v Chile v nejrůznějších obvodech, od úřadů ve velkých městech až po ty nejodlehlejší hornické tábory a ovčí farmy

[Obrázek na straně 291]

Rozhodnutí Martina a Gertrud Pötzingerových vystihují slova: ‚Dělám jediné — hledám nejprve Království‘

[Obrázek na straně 300]

Škola průkopnické služby (jak je vidět zde v Japonsku) poskytla zvláštní školení desetitisícům horlivých pracovníků